Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Svatá Anežka rodné zemi

(Nina Svobodová, 1989)

 

Den odešel. Za okny mojí cely                      
ve zlatě, v růžích západ rozechvělý.               
Do dálek odešel jak moje dávné snění.        
Hodina vrcholná v kouzelném proměnění    
k oknu mne volá nadpozemským jasem       
prvního jara serafínským hlasem.   
Já poslechla a vidím: Hrad, město, lesy,   
jak v modru kouzelném rostete pod nebesy.

Tvým jarem, zelení a sluncem oslněna
klariska Anežka, přemyslovská žena.
Já celá změnila se v srdce rozepláté,
nad hlavou vidím mraky rozevláté
a můj dech, žíly, tepny ve mně,
to vše patří tobě, má drahá, rodná česká země.
       
Ty z živé vody apoštolů vzrostlá,                   
na věky s Cyrilem a Metodějem srostlá.      

Ty, která v Mladě zlatou růží kveteš,   
v Doubravce do Polska na sever světlo neseš.
Tvůj podzim Ludmiliným hroznem září             
a moudrost laskavá plá v slunci zlaté tváři.    
Z krásy tvých samot modlitba Ivanova          
soumrak tvých večerů doprovází znova,         
chráněna hradbou neprostupných lesů.       
S Prokopem šťastně poutáš vzpouru běsů  
a v lesku zářivém svátečního jitra                  
nad tvými horami se skví Vojtěchova mitra.   

  A každým dnem svým, polednem i stínem,
střechou i ohništěm, chlebem svým i vínem,
 hradbou i domem směle k nebi vzpjatým,
navždy jsi spojena s nejkrásnějším svatým
vévodou Václavem. Od Boha dostal léno
a mečem archanděla chrání svoje věno:
dobrotu myšlenek co vypjaly se k činu,
 ve službě člověku sloužily Hospodinu.

To vidím užaslá. Vše vidím v této chvíli.           
Nad hlavou večer, hvězdy a měsíc bílý.          
Mír kláštera, kříž a závoj na svém čele,           :
klariska pokorná z milosti Spasitele.             

Cítím jak rostu, zdvíhám se a planu,
Božího příslibu jsem obdržela manu,
plod stromů věčnosti, květ nebeského léta:
s tebou má země bude Pán až do skonání světa.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA