Z, Ž / Záboj - Zynóvij, Žakelína - Žofie
Z
(♣) Záboj 10.10. slovan.: za boj = je pro boj (za něco – pro něco), bojovník. Zkomolenina jména Sámo (Sábo, Zábo). Sámo byl francký kupec a historicky první sjednotitel a panovník Slovanů.
Jméno Záboj je zapsáno v Rukopisu královédvorském, který byl nalezen v 19. století. Není v českém občanském kalendáři, v některých kalendářích je uvedeno. Jeho protějškem bylo jméno Předboj, Přědboj (Přjedboj), Bojan.
(╬) Zachariáš sv. 5.11. otec sv. Jana Křtitele, a Alžběta, hebr.: zek har Jáh = Bůh si vzpomněl, Bůh vzpomíná, Bůh pamatuje. Starozákonní prorok Zacharjáš žil v 6. století př. Kr. Syn Berekjáše, současník proroka Agea. V 9. kapitole své knihy předpovídá příjezd Mesiáše do Jeruzaléma: "Hle, tvůj král k tobě přichází, spravedlivý a vítězný. Pokorný, sedící na oslu, na oslátku, osličím hříbátku." (Zach 9,9).
Sv. Zachariáš, židovský kněz, žil na přelomu Starého a Nového Zákona. Jeho manželka Alžběta byla příbuzná Panny Marie (L 1, 5 – 23; 1, 57 – 80). Archanděl Gabriel mu při jeho službě v chrámu předpověděl narození syna, s tím, že mu dá jméno Jan. On tomu neuvěřil a oněměl. Řeč se mu vrátila v den narození syna, ve chvíli, kdy napsal na tabulku synovo jméno. Z velké radosti, že mluví, začal chválit Boha tímto chvalozpěvem: „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid...". Jak dlouho ještě Zachariáš a Alžběta žili, než sv. Jan dospěl, se neví. Byli ctěni už v prvokřesťanské době jako světci, spis ze 3. století uvádí, že Zachariáš byl zavražděn v jeruzalémském chrámu.
V Lateránské basilice v Římě, kde je uložena jeho lebka, se slaví svátek ještě 6.11., ve východní církvi 11. 2., kdy byly v roce 415 nalezeny jeho ostatky a 28.10., kdy byly převezeny do Konstantinopole. V katolickém církevním kalendáři svátek přeložen v r. 1969 ze 6. 9., Zacháriós, Zacharius, Zakárias, Zakarjáš
(╬) Zachariáš sv. 15. 3. papež, sv. Zachariáš, * v řecké rodině v jižní Itálii, +22.3.752 v apoštolském paláci v Římě. 3.12.741 byl zvolen 91. papežem, zasazoval se o mír s Langobardy a dosáhl úspěchy jednáním s nimi. Udržoval styky s otcem sv. Karla Velikého, Pipinem Mladším (Krátkým), synem Karla Martella, kterého papežovým jménem korunoval sv. biskup Bonifác (5.6.). Poslední papež z východních (řeckých a syrských) papežů.
(♣) Záviš 13. 1. / 17. 8. slovan.: záviš = závist, závidět. Bývá omylem vysvětlován ze jména Zdislav. Český šlechtic Záviš z Falkenštejna *1250, +24. 8.1290 Hluboká nad Vltavou. Manžel české královny Kunhuty. Na příkaz krále Václava II. popraven před hradem Hluboká širokou flanderskou sekerou zvanou plkno. Lidovým podáním za několik let se slovo změnilo na prkno. Kronikář Karla IV. zapsal, že Záviš byl popraven zaostřeným prknem. Není v českém občanském kalendáři. Zach, Zavka.
(♣)(╬) Zbyněk sv. 16. 6. biskup, slovan.: zby gniev = zbývat, posilovat hněv, mstitel, sv. Benon z Míšně, *1010 Sasko, +16.6.1106 Míšeň v Sasku, věrozvěst Sasů a slovanských Lužičanů, kde přijal slovanské jméno Zbyněk, v r. 1066 se stal biskupem v Míšni, dal postavit mnoho kostelů a klášterů, nesouhlasil s válkou Jindřicha IV. a byl v r. 1075 na rok uvězněn, v r. 1085 ho císař sesadil, po třech letech se opět ujal svého úřadu, podle legendy při odchodu hodil do Labe klíče od dómu, když se vrátil vylovili rybáři rybu a v jejím břiše našly klíče od katedrály, vrátili je biskupovi a ten mohl vstoupit, zemřel ve věku 96 let.
V r. 1523 byl svatořečen 219. papežem Hadriánem VI., 16. 6.1524 napsal Martin Luter zlostný spis „proti modle a ďáblu v Míšni“, tím mínil ostatky sv. biskupa, protože i po letech trvaly obavy ze zneuctění, předal je v r. 1576 míšeňský biskup Jan z Haugwitzů vévodovi Albrechtu V. Bavorskému do Mnichova, Zbyšek, Benon
(♣) Zbyšek 20. 5. Zbyněk
(♣)(╬) Zdeněk sv. 23. 1./ 23. 8. biskup, slovan.: sdie být = zde na místě usedlý, lat.: sido, sedi = usednout, posadit se, usadit se.
Sv. Sidonius, vlastním jménem Caius Sollius Modestus Apollinaris, *5.11.433 Lyon, +21.8.479 Clermont ve Francii. Pocházel z křesťanské senátorské rodiny, vystudoval rétoriku a gramatiku. Stal se uznávaným básníkem a zachovalo se 24 jeho básní.
V r. 450 se oženil s Papianillou, dcerou galijského prefekta Avita. Měli spolu syna a tři dcery. Byl jmenován prefektem Říma a římským patricijem. Jako laik byl jmenován za biskupa v Arvernu (dnes Clermont) v Akvitánii. Podporoval rozvoj mnišství sv. Abraháma ze St. Cirgne. Napsal 9 knih dopisů a knihu Contestatiuncula (Kontestaciunkula, contestatio = dovolávat se svědků), která obsahovala mešní modlitby na svátky svatých. Knihu zachránil sv. Řehoř z Tours (17.11.).
Císař ponechal město Arvern napospas Vizigótům, kteří ho pod vedením Alaricha vyplenili. Vizigótský král Eurich poslal Zdeňka do vyhnanství, po návratu do Clermontu zemřel. Hned po své smrti byl ctěn jako světec.
Dříve byl v kalendáři uveden jako Sidonius (Sidon), latinská podoba jména Zdeněk (zde na místě usedlý). Domácí podoba jména Zdislav nemá s tímto jménem žádnou souvislost. V církevním kalendáři svátek do r. 1969, v občanském kalendáři je Sidon, Zdeněk, Zdenek, Zdeněk, Zděnek.
(♣) Zdeňka 23. 6. slovan.: sdie být = zde usedlý/á, lat.: sido, sedi = usednout, posadit se, usadit se. Překlad jména Sidonie (zde sedící), ve 20. století uváděli jazykovědci toto jméno jako domácí podobu jména Zdislava, které nemá s tímto jménem žádnou souvislost. Zdenka, Zdena, Sidonie
(♣) Zdirad 15.12. slovan.: Zderad = zde rád, je rád tady, na tomto místě
(♣)(╬) Zdislava sv. 29. 1./30. 5. vyznavačka, slovan.: sdie slav = sdělej si slávu, zde slavná, sv. Zdislava, *1220 Křižanov na Moravě, +30.5.1252 Lemberk u Jablonného v Podještědí (Německé Jablonné). Dcera brněnského purkrabího Přibyslava a Sibyly ze Sicílie. Sibyla (+1262) byla podruhé vdána za Přibyslava, první manžel byl český šlechtic Bohuš, který brzy zemřel. Po smrti pana Přibyslava se provdala potřetí za žitavského kastelána Jindřicha. Po jeho smrti dožila s dcerou Eufémií u kláštera cistreciáků ve Žďáru nad Sázavou. Sibyla byla vzdělaná dvorní dáma české královny Kunhuty Štaufské.
Zdislava měla mladší sourozence: Eufémii, Alžbětu (Eliška), Petra a Libuši. Provdala se za syna děčínského purkrabího Markvarta pana Havla rytíře Jablonského z Lemberka z rodu Markvarticů, předního českého velmože, pobočníka krále Václava I. Měli 4 děti: Havel *1240, +1270 (v r. 1265 nejvyšší číšník království českého, od r. 1254 rytíř českého krále Přemysla Otakara II.), Markéta, Jaroslav z Turnova (*1245, dříve byl pokládán za kronikáře Dalimila), Zdislav (Zdeslav) ze Zvířetic *1251, +1319 (1272–1284 purkrabí Pražského hradu). Havel byl často v královské družině, Zdislava spravovala rozsáhlé panství.
Podle vzoru sv. Anežky České zakládala klášterní špitály v severních Čechách (Jablonné v Podještědí, Turnov), kde sama pomáhala ošetřovat nemocné a chudé. Spolupracovala s řádem dominikánů. Seznámila se s blahoslaveným Česlavem, polským dominikánem (žákem sv. Dominika) a to byl pro ni podnět, že se stala dominikánskou terciářkou. Spolu s manželem Havlem pozvali dominikány do Jablonného a do Turnova, kde pro ně založili kláštery a chrámy. Vzdělávala a vychovávala hradní služebnictvo. Ošetřovala ve špitále, který založila pro nemocné, chudé, bezdomovce a válečné uprchlíky. Byla to doba tatarských vpádů do střední Evropy.
Zmínky o sv. Zdislavě jsou v Dalimilově kronice: „Roku 1252 po zrození milého Jezu Krista odešla ze světa Zdislava, paní vzácná, počestná a čistá, jež pomáhala bědným povstat z már, slepcům kouzlem zrak zpět vracela, maláty uměla docela vyhojit, léčila mrzáky a konala četné zázraky. Pět mrtvých mocí Boží vzkřísila, mnohým slepým zrak navrátila, chorých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila.“
Zemřela ve věku 32 let a byla pohřbena v klášterním kostele sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. V r. 1731 byly její ostatky umístěny do nové rakve.
Nejstarší písemné záznamy o sv. Zdislavě pocházejí ze začátku 14. století, z doby 500 let po její smrti, v Dalimilově kronice a ve Žďárské kronice.
Česká patronka, ochránkyně rodin, patronka Lužických Srbů, Poláků, Slováků a Němců.
V roce 1947 zahájil kardinál Štěpán Trochta, biskup litoměřický, diecézní proces svatořečení. Blahořečena papežem sv. Piem X. 28.8.1907. Dne 21.5.1995 ji společně s bl. Janem Sarkandrem svatořečil papež sv. Jan Pavel II. při své návštěvě v Olomouci.
Ke svatořečení přispěl zázrak uzdravení lékaře Františka Straka na přímluvu bl. Zdislavy. V září 1989 v nemocnici v Novém Městě na Moravě při lékařské poradě zkolaboval chirurg. Bylo mu 49 let a mnoho let se léčil se srdeční chorobou. Přes dvě hodiny ho kolegové resuscitovali, ale nedařilo se ho oživit. I když byl podle lékařů mrtvý, nechali ho na žádost rodiny napojeného na přístroje.
V té době nastoupila službu zdravotní sestra Stanislava Vondálová, která se připojila k modlitbám rodiny a za lékaře se začala modlit k bl. Zdislavě, vytvořila modlitební řetězec a požádala další známé o modlitbu. Umírajícímu lékaři se začaly vracet životní funkce a ještě ten den otevřel oči a reagoval kýváním hlavy. Druhý den byl lékař František Straka při plném vědomí. Jako těžký kardiak žil ještě 7 let. Toto uzdravení uznala Kongregace pro svatořečení za zázrak a papež sv. Jan Pavel II. prohlásil blahoslavenou Zdislavu za svatou. Na přímluvu svaté Zdislavy se událo asi 80 uzdravení, jedno z nich bylo i uzdravení herce Františka Peterky, 1922-2016 (Krkonošské pohádky).
24.10.2000 byl kostel v Jablonném papežem sv. Janem Pavlem II. povýšen na baziliku minor (menší) s titulem „sv. Vavřince a sv. Zdislavy“ a ona prohlášena za hlavní patronku Litoměřické diecéze. Od roku 2002 je sv. Zdislava patronkou Libereckého kraje. Atribut: stará se o žebráka (žebráky), má u sebe čtyři děti. V občanském kalendáři svátek přeložen v r. 1950. Zdislav, Zdeslav.
(♣)(╬) Zeno 23. 6. /12. 4. biskup, *Mauretánie v Africe, +12.4.371 Verona. Významný spisovatel a kazatel. 8.12.362 byl jmenován biskupem. Obhajoval čisté panenství Panny Marie, napsal 93 listů o výkladu Písma Svatého, o křtu a otázkách víry, obrátil mnoho pohanů na víru.
Sv. Korbinián, biskup Freisingu, dal v r. 710 postavit v Maisu (Meran v Tyrolích) klášter věnovaný sv. Zenovi a tím přenesl jeho úctu do Německa.
Zeno je patronem dětí, které se špatně učí mluvit a chodit, proti povodním, Zenon
(╬) Zefyrin sv. 20.12./26. 8. papež, řec.: zephyrus = mírný vítr, vánek, sv. Zefirín, stal se 15. papežem v letech 199–217. Ubránil církev proti bludu montanistů. V r. 201 vydal císař Septimus Severus dekret zakazující křesťanství. Zefyrin +26.8.217 v Římě.
V církevním kalendáři svátek v r. 1969 přeložen z 20.12., v r. 1972 zrušen, obnoven od r. 2007. Zefyrín, Zefirin, Zefyrinus
(╬) Zefyryn bl. 11.11. vyznavač, sv. Ceferino (Zefyryn) Namuncura, syn indiánského náčelníka z kmene Mapučů, *26.8.1886 Chimpay v Argentině, +11.5.1905 Řím. Doma měl přezdívku princ Patagonie.
Student, který měl velkou úctu k Eucharistii, jeho vzorem byl sv. Dominik Savio. Chtěl se stát knězem salesiánem, ale zemřel v 19 letech v Římě na tuberkulózu. Byl pohřben v kostele Panny Marie Pomocnice křesťanů ve městě Fortin Mercedes.
Blahořečil ho 266. papež Benedikt XVI. a beatifikaci vyhlásil státní sekretář Tarsicius kardinál Bertone 11.11.2007 v jeho rodné obci Chimpay.
(♣)(╬) Zikmund sv. 2. 5./30. 4. král a mučedník, germ.: sieg mund = vítězná ochrana, sv. Zikmund Burgundský * 5. století v Lyonu, + 1. 5. 524/525 Coulmiers ve Francii. Syn krále Gundobalda, vychovaný v ariánském křesťanství, zásluhou viennského arcibiskupa sv. Avita přestoupil na katolickou víru a v r. 497 byl pokřtěn, otec jeho rozhodnutí toleroval, v r. 516 se stal po otci burgundským králem. Zasloužil se o právní uspořádání burgundského kmene. Svou zbožností obrátil na katolickou víru mnoho ariánů. Založil opatství St. Maurice (sv. Mořic ve Švýcarsku) s ostatky tohoto mučedníka z tebalské legie.
Po smrti královny se podruhé oženil. Jeho druhá manželka ho popudila proti synovi Siderikovi (z prvního manželství), král ho dal v noci uškrtit, když si uvědomil co se stalo, začal konat tvrdé pokání na odčinění své viny, na radu biskupa sv. Avita šel jako poutník bos do Říma, zakládal kláštery s hospitály, odešel do kláštera sv. Jana u sv. Mořice ve Švýcarsku. Během roku 523 vypukla válka ve které byl zajat s manželkou i dětmi králem Chlodomirem, odvezen do Orleansu, ve vězení mučen a vhozen v Coulmiersu do studně s manželkou a dvěma syny.
16.10. 535 byly ostatky krále Zikmunda přeneseny do kláštera sv. Jana ve Sv. Mořici. Část jeho ostatků a ruku sv. Mořice převezl v roce 1354 Karel IV. (jako burgundský král byl jeho nástupcem) do Prahy. Celé tělo přivezl 28. 8.1365 a uložil je v nové kapli v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Vyhlášením pražské synody v r. 1366 se stal českým patronem a 2. 5. toho roku se slavil jeho svátek. V církevním kalendáři svátek přeložen v r. 1969 na 30. 4. Atribut: vousatý král, královská koruna, žezlo, jablko (jako globus), meč. Sigismund, Sigismundus
(╬) Zimius sv. 12. 6. řeholník, sv. Zimius, + 1154 Einsiedel, a misionáři Vimius a Marinus (+ 1153), žili jako poustevníci v údolí Altmühlu v Einsiedelu, měli přezdívku tři ubozí (= cizí) světci, stali se vyhledávanými rádci a pomocníky, po své smrti byli ihned ctěni jako blahoslavení, v r. 1689 byly vyzvednuty jejich ostatky, 2. 7.1862 byli všichni tři svatořečeni 256. papežem bl. Piem IX., v Bavorsku je druhá skupina „tří cizích (ubohých) světců: sv. Archus (schránka), sv. Gardan a sv. Haindritt.
(♣) Zina 29.11. řec.: zéa = božská, patří Diovi, Zeus je nejvyšší božstvo, Zinajda, Zenais
(♣)(╬) Zita sv. 19. 9./27. 4. vyznavačka, panna, * 1212 Monsagrati u Luccy, italsky: zitta = tichá, domácké označení pro služku ze jména Felicita = šťastná, sv. Zita, pocházela z chudé zemědělské rodiny, přišla ve 12 letech jako služebná v Lucce, kde sloužila 50 let, v rodině Fatinelliovů, svou laskavostí si získala panovačnou paní a prchlivého pána, měla dar vidění, pomáhala chudým a ze svých skromných úspor dávala potřebným, jednou si vyprosila plášť od svého pána a dala ho žebrákovi u kostela, po mši žebrák zmizel, za několik hodin se vrátil se zlatým pláštěm a dal se poznat, že je sám Ježíš. + 27. 4. 1272 Lucca, pohřbena v kostele v Lucce, kde její neporušené tělo, 243. papež Inocenc XII. ji v r. 1696 svatořečil, v církevním kalendáři svátek od r. 1969, Felix, Felicita
((╬) Zita 21.10. vyznavačka, císařovna a královna, * 9. 5.1892 Villa Pianore u Luccy v Itálii, celým jménem Zita Maria delle Grazie Adelgonda Micaela Raffaela Gabriella Giuseppina Antonia Luisa Agnese, Principessa di Borbone di Parma (Zita Marie Milostná Adéla Michaela Rafaela Gabriela Josefína Antonie Ludvika Anežka, princezna Borbonská a Parmská. Poslední rakouská císařovna, česká a uherská královna, + 14. 3.1989 v Zisers ve Švýcarsku. V roce 2009 byl zahájen beatifikační proces.
(♣)(╬) Zjevení Páně 6. 1. Tři králové, svatý Matouš ve svém evangeliu v Bibli (Mt 2,1-12), píše: „Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě... Vešli do domu, padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu své dary: zlato, kadidlo a myrrhu“, byli to mágové (mudrci, věštci, hadači, astronomové, astrologové, poradci babylonského krále), kteří přinesli tři dary: zlato, že byl uznán za věčného Božího krále, kadidlo jako jeho uznání za Nejvyššího kněze – velekněze, myrrha jako symbol jeho utrpení a věčného života, jako předzvěst jeho nabalsamování při pohřbu, to s tím souviselo, protože panovníci ve starověku se dávali balsamovat, aby jejich tělo bylo zachováno a oni mohli žít na věčnosti, domnívali se, že když budou zachováni balsamováním, budou tak zachováni na věčnost.
Budoucnost četli z hvězd a znali židovská proroctví o Velikém Králi, o tom, že až se narodí z panny „vyjde hvězda z Jakuba (Izraele) a povstane žezlo z Izraele (4. M /Nu/ 24,17.)“. V té době se na obloze objevila v souhvězdí Panny veliká hvězda (konjukce Jupitera se Saturnem), Jupiter byl považován za hvězdu velkého Krále, Saturn za hvězdu Židů, z toho vyčetli, že se narodil z Panny židovský král.
Mudrci nebyli králové – panovníci a nebyli ani tři, titul králů dostali ve středověku podle drahocenných (královských) darů, které přinesli narozenému Panovníkovi, ve starověku a středověku kolísal počet mudrců – králů mezi 2 – 12, od 12. století se ustálil na třech, podle počtu darů v zápisu Matoušova evangelia, který píše o třech královských darech (zlato, kadidlo, myrrha). Všichni tři byli původně zobrazováni jako mladí běloši, po objevení Ameriky každý z nich představoval jednu lidskou rasu, bílý Kašpar, rudý Melichar, černý Baltazar.
Při mši svaté v předvečer (5. 1.) jejich svátku (6. 1.), se světí kadidlo, voda a křída, kterou se označují domy, svěcení vody připomíná Kristův křest v řece Jordánu (toto svěcení převzala v Čechách katolická církev od církve pravoslavné), posvěcenou křídou se označují domy písmeny třemi písmeny: + C + M + B ( nebo K + M + B + letopočet), Christus Mansionem Benedicat (Kristus toto obydlí ať požehná – v tomto roce, ať žehná po celý tento rok), tři křížky (není to plus mezi písmeny !) znamenají Trojjediného Boha – Nejsvětější Trojici = Otec +, Syn + a Duch Svatý +. Nápis K M B obsahuje prosbu o požehnání v nastávajícím roce (tři křížky se začaly používat v době, kdy se lidé neuměli podepsat a jako svůj podpis psali tři křížky, to znamenalo, že se dovolávají Boha jako svědka svého podpisu a prosí o Jeho požehnání.
Z tohoto požehnání domů v předvečer (5.1.) jejich svátku (6. 1.) vznikla jména „tří králů“, první autor, který uvedl počet tří králů, byl sv. Caesarius z Arles v 6. století, jména tří králů Casparius, Melchiorius et Baltasarius se objevila v 7. století a byla odvozena z písmen požehnání C M B (Christus Mansionem Benedicat), ve 12. století je poprvé zapsal kancléř pařížské Sorbonny Petr Comestor a uvedl jejich vysvětlení.
Podle legendy je na biskupy vysvětil apoštol sv. Tomáš a po mnoha letech zemřeli několik dní po sobě a byli pohřbeni ve společném hrobě v arménském městě Sewa. Ve 4. století sv. císařovna Helena vyzvedla jejich ostatky a darovala je biskupovi Eustorgiovi do Milána, jeho nástupce Protasius dal postavit velký náhrobek, od r. 1194 prázdný, v tom roce byly převezeny jejich údajné ostatky z milánského kostela sv. Eustorgia do nového chrámu sv. Petra v Kolíně nad Rýnem (ve 20. století bylo zjištěno, že se jedná o ostatky tří chlapců).
Císař je daroval kolínskému arcibiskupovi Rainaldu von Dasselovi. Svátek se slaví od 4. století, v občanském kalendáři uveden svátek Tří králů, v církevním kalendáři slavnost Zjevení Páně – sv. Tří Králů (Epifanie). Původně kult Tří králů jako svatých byl uznán pouze pro město Kolín nad Rýnem, oficiálně nebyl nikdy svatořečen ani jeden z nich, Kašpar, Melichar, Baltazar
(♣) Zlata 25. 9. Aurélie, Zlatuše, Arana, Aranka
(♣) Zlatan 27. 7. Aurel, Aurelián, Aurelian, Aran
(╬) Zoa sv. 2. 5. mučednice, řec.: zoé = život, sv. Zoa a druhové, mučednice + 2. 5. 137 Malá Asie, za vlády císaře Hadriána byla umučena s manželem a dvěma syny, protože odmítli uctívat císaře jako Boha, její úcta je velká ve Švýcarsku, kde je její jméno nejčastěji používáno.
(♣) Zoe 27.10. řec.: zoé = život, Zoja, Zoé
(♣) Zoltán 7. 4.
(♣) Zora 26. 1. Apolena, Aurora, Jitřenka
(╬) Zosim sv. 18.12. mučedník, a Rufus, sv. Zosimós, byl umučen se sv. Rufem v makedonském městě Filipi, + 116, v církevním kalendáři svátek do r. 2006
(╬) Zosim sv. 26.12. papež, sv. Zosim, Zosimós, Řek, v r. 417 zvolen 41. papežem, + 26.12. 418 Řím, ustanovil používání velikonočního paškálu v kostelích a jáhnům dovolil nosit štolu přes jedno rameno
(╬) Zosim sv. 30. 3. biskup, sv. Zosim ze Syrakus, * 570, + 662 Syrakusy na Sicílii
(╬) Zotik sv. 31.12. kněz, sv. Zotik, + 31.12. 340 Konstantinopol (Istanbul), založil první sirotčinec v Konstantinopoli, celý život se staral o sirotky ve městě.
(♣)(╬) Zuzana sv. 11. 8./ 11. 8. mučednice, hebr.: šo sa annáh, šó šan ná (h), řecky súson = lilie (sasanka, lotosový květ). Sv. Zuzana byla jedna z žen, které doprovázely Ježíše na jeho cestách po Svaté zemi (L 8, 3). Sv. Zuzana Římská, patricijka. + 11. 8. 295 (304). Jako křesťanka odmítla sňatek s pohanským princem Maximem, synem krutého císaře Diokleciána, byla odsouzena a popravena mečem ve svém vlastním domě. Pohřbena na Quirinalu v Římě (kostel sv. Zuzany). Od 4. století je uctívána jako světice. V církevním kalendáři do r. 1969 společný svátek se sv. Tiburcem, popraveným ve stejný den. Susane
(╬) Zuzana sv. 19.12. vyznavačka, sv. Zuzana, ve Starém Zákoně dcera Chilkiášova, manželka Jójakíma, byla krásná a zbožná, zamilovali se do ní dva izraelští soudci, kteří ji chtěli znásilnit, začala křičet a když se sběhli služebníci, soudci ji obvinili, že byla s jistým mladíkem, prorok Daniel dokázal její nevinu (Da 13. kapitola)
(╬) Zuzana sv. 20. 9. jáhenka a mučednice, její otec byl pohanský kněz, matka Židovka, která se dala pokřtít, Zuzana vstoupila do kláštera v Jeruzalémě, po smrti rodičů rozdala svůj majetek, jako jáhenka byla poslána do Eleutheropole a za vlády Juliána Odpadlíka odsouzena na smrt, + 362, v církevním kalendáři svátek do r. 1990
(╬) Zuzana sv. 17.10. královna a mučednice, Arménka, manželka gruzínského prince, umučena Peršany v r. 473, o její smrti vypráví nejstarší dochovaná kniha v gruzínštině
(╬) Zuzana sv. 19.12. žila v 7. století před Kristem, v Babylonu, kde byli Židé v zajetí, dcera Chilkiášova, její manžel byl Jojákim (Jáchym), v jejich domě se scházeli židovští starší, jeho krásná manželka se chodívala koupat do bazénu v zahradě, tam se tajně vplížili dva nespravedliví soudci, kteří ji nutili, aby jim byla po vůli, ona odmítla, oni ji obžalovali z cizoložství s údajným mladíkem, při soudním jednání byla odsouzena k smrti, osvobodil ji prorok Daniel, který na veřejnosti vyslechl oba žalobce odděleně a zjistil, že každý z nich tvrdí něco jiného, oba byli podle zákona popraveni (Da 13. kapitola, ve Starém Zákoně Zuzana a dva soudci)
(╬) Zvěstování Páně 25. 3. připomínka dne, kdy přišel anděl Gabriel a předal Panně Marii poselství od Boha, že bude matkou jeho Syna („Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou“, evangelium sv. Lukáše – L 1, 26-31). Slavnost byla zavedena už v r. 430 na Východě, od 5. století se rozšířila na Západ, hlavně ve Španělsku, kde se slavila 18.12.
V misálu 64. papeže sv. Řehoře I. Velikého (590-604) má název Annuntiatio Angeli ad Beatis Maria = zvěstování anděla k Blažené (Panně) Marii, s modlitbou: „Pane, poznali jsme andělské zvěstování o vtělení tvého Syna... V r. 1566 byl svátek určen 9 měsíců před Vánoci na 25. 3. V Miláně se slaví stále poslední adventní neděli. V českém občanském kalendáři zrušen v r. 1925. Mariánský svátek Zvěstování Panně Marii byl v církevním kalendáři v r. 1969 přejmenován na svátek kristologický. Annunciata, Nuncia, Ancilla (služebnice).
(♣) Zvonimír 13.10. slovan.: zvoník, který ohlašoval konec války a následný mír zvoněním na zvony.
(╬) Zynóvij Kovályk bl. 27. 6. kněz a mučedník. Bl. Zynovij Kovalyk * 18. 8.1903 Ivačiv Horišnij u Ternopilu (Halič, Rakousko-Uhersko), + 27.– 29. 6.1941 Lvov (Ukrajina). Řeckokatolický kněz, misionář, redemptorista. Od dětství měl hlubokou víru a byl nekompromisní v náboženských otázkách. V srpnu 1926 složil první sliby v kongregaci redemptoristů. Studoval v Belgii, kde byl 9. srpna 1932 vysvěcen na kněze. Mottem jeho kněžského působení byla tato modlitba, kterou dal natisknout na své primiční obrázky: Ježíši, přijmi mě spolu s obětí tvého Těla a Krve. Přijmi tuto moji oběť za tvou svatou církev, za kongregaci, za vlast… Maria, moje drahá Matko, chraň moje kněžství.
Působil jako misionář na Volyni. Byl velkým šiřitelem úcty k Bohorodici Panně Marii. S příchodem komunistů se stáhl do Lvova. Tam navázal kontakty s metropolitou Šeptickým. Z toho získaly úřady dojem, že je metropolitovou pravou rukou a snažili se najít záminku, aby ho mohli uvěznit. P. Kovalyk se ale nebál. To dokazuje jeden z jeho výroků: „Když to bude Boží vůle, s radostí přijmu i smrt, ale jako kazatel nebudu dělat kompromisy a křivit tak cestu pravdy.“
V noci z 20. na 21. prosince 1940 byl odvlečen tajnou policií (KGB) z kláštera. Čtyři měsíce o něm spolubratři neměli žádné zprávy. Ve vězení rozvinul tajnou pastoraci spoluvězňů a tajně sloužil bohoslužby. Podmínky ve vězení byly nelidské. Na cele 3 x 4 metrů bylo přes 30 vězňů, přes noc museli spát na podlaze, protože v cele nic nebylo. P. Zynovij se o vše dělil se spoluvězni. Snažil se jim pozvednout náladu, vyprávěl jim i veselé historky ze života misionářů. Během vyšetřování absolvoval 28 velice brutálních výslechů.
V červnu 1941 byl Lvov silně bombardován. Během náletů zahynulo asi 70.000 vězňů. Ostatní vězně bolševici nemilosrdně stříleli. Mezi 27. a 29. červnem zemřel i otec Zyntovij. Podle svědectví spoluvězňů mučitelé ukřižovali na zeď věznice, rozřezali mu břicho a vložili do něj mrtvolu dítěte. 265. papež sv. Jan Pavel II. ho blahořečil při návštěvě Lvova v roce 2001. Spolu s ním i dalších 26 řeckokatolických mučedníků.
-----------------------------------------------------------------------------
Ž
(♣) Žakelína 25. 7. fr.: Jacceline = Jakubka
(♣) Žaneta 27.12. fr.: Jeannette = Žanete, Jana, v českém občanském kalendáři toto jméno záměrně nahradilo v roce 1950 svátek: sv. Jan Evangelista, Jan, Jana
(♣) Želimír 23. 5. slovan.: želí mír = lituje, že je mír, válečník, Želmír, Želmíra, Želimíra
(♣) Živa 25.10. slovanská bohyně Živěna, která dávala život, rozhodovala o daru života, Eva, v českém kalendáři svátek do r. 1989, Živana, Živan, Živěn
(♣)(╬) Žofie sv. 15. 5./ 15. 5. mučednice, řec.: sóphia = moudrost, sv. Sofie Římská, + 305 Řím, umučena za císaře Diokleciána, v r. 846 přenesl 103. papež Sergius II. její ostatky do kostela sv. Martina al Monti v Římě, patronka hlavního města Bulharska Sofie, v církevním kalendáři svátek od r. 1969 do r. 2006, jméno zkomolili Maďaři, u nás v době národního obrození bylo vytvořeno jméno Mudroslava, Sofie, Sofia, Soňa, Sonja, Sonya
(╬) Žofie Bošňáková (sv.) -- vyznavačka, zvaná „svätica zo Strečna“, (sv.) Žofie Bošňáková, * 2. 6.1609 Šurany, + 28. 4.1644 Strečno (Slovensko). Rodiče Tomáš baron Bošňák (+1634) a Mária Kenderessyová (+1626) žili na hradě v Šuranech. Žofie měla šest sourozenců (Tomáš, Štěpán, Judita, Kateřina, Anna a Magdaléna). V 17 letech se vdala za Michala barona Serényiho, který měl hrad Světlov u Boskovic majetek na Moravě. Michal Serényi v roce 1626 zemřel. Žofie se v roce 1629 ve 20 letech znovu provdala za Františka Wesselényho (1605), kterému bylo 25 let. Odstěhovali se na hrad Teplička nad Váhem (u Žiliny). Spolu měli dva syny: Adam (*1630, + 1656) a Ladislav (*1633, + 1685).
Se svým manželem Františkem založila útulek (nemocnici) pro chudé, bez ohledu na jejich původ. Tento útulek slouží do současné doby. Žofie rozdávala lidem malé chleby, kterým se říká „bosniaky“. Nikdy nikoho neodmítla a osobně se starala o chudé a trpící.
Žofie byla po své smrti pohřbena na hradě Strečno, kde byla pohřbena v kryptě pod kaplí. Ve stejném roce zemřel i její starší bratr Štěpán (37 let), nitranský biskup. V roce 1674 zbořili císařští vojáci hrad Strečno. Majitel Tepličky Jan Jakub Löwenburg dal prozkoumat v roce 1689 zříceniny hradu a v kryptě mezi zetlelými těly našli nádeníci rakev s neporušeným tělem Žofie. Jan Jakub Löwenburg dal v roce 1690 rychle opravit kapli a rakev s tělem vystavit. V roce 1690 oznámil na biskupství do Nitry nález neporušených ostatků. Protože hrad Strečno nebyl obydlený, dal v roce 1698 přenést ostatky Žofie do Tepličky.rozhodl se přemístit tělesné ostatky Žofie do sídla svého panství. Hrabě Löwenburg dal v roce 1728 - 1729 postavit loretánskou kapli Panny Marie a tam umístil prosklenou rakev s ostatky.
Roku 1997 byl zahájen proces blahořečení. 1.4.2009 přišel do kaple 31 letý psychicky narušený muž Luboš R. ze Žiliny. Rakev s tělem vytáhl před kostel, polil ji hořlavinou a zapálil. Tělo Žofie Bošňákové shořelo. Pachatel vypověděl, že se mu v noci zdálo o Žofii Bošňákové, která mu sála krev a proto ji zapálil. Zachovalo se několik málo ostatků.
(╬) Žofie Římská sv. 30. 9. mučednice, sv. Žofie Římská a tři dcery, + 125 Řím, byla vdovou po zámožném patricijovi z Milána, se svými třemi dcerami Fides, Spes a Caritas (víra, naděje a láska) odešla do Říma, při pronásledování byli popraveny její dcery, za tři dny po nich byla sťata mečem, svátek jejích dcer byl ve středověku slaven 1. 8., její svátek v některých kalendářích je 28. 3. (Soňa), ve středověku se rozšířilo sloužení tak zvané Žofiiny mše sv., které byly slouženy v dobách nouze a tísně.