Jdi na obsah Jdi na menu
 


 M

(♣)(╬) Medard sv. 8. 6. biskup, germ.: mein hard = moje síla, silný, přísný, pevný, polepšený. Sv. Medard z Noyonu, * 473 Salency ve Francii, + 8. 6. 560 Noyon ve Francii. Pocházel ze šlechtické rodiny. Od dětství byl vychováván, aby pomáhal druhým. Měl veselou povahu. Podle legendy šel jako malý chlapec na procházku v polích, když se najednou zatáhla obloha, propukla bouře a začalo pršet. Náhle přiletěl velký orel a roztáhl perutě nad chlapcem, aby nezmokl.
      Vystudoval teologii a v r. 505 v 32 letech byl vysvěcen na kněze. V r. 545 v 72 letech byl zvolen biskupem Nyonu a vysvěcen sv. Remigiem z Remeše. Šířil křesťanství ve Francii a později se stal biskupem v Tournay v Belgii.
      Pohřben ve městě franckých králů v Soissons, kde k jeho poctě dal král Chlotar I. postavit chrám a opatství.
      Přísloví na jeho svátek: „Medardova kápě, čtyřicet dní kape“, předpovídá trvalejší deště. Parton rolníků, úrody, proti dešti, bolestem zubů (zobrazuje se, jak se směje a jsou mu vidět zuby), Meinrad.

(╬) Mechtilda sv. 31. 5. abatyše, viz sv. Matilda z Diessenu, + 31. 5.1160 Diessen v Bavorsku, Matylda.

(╬) Mechtilda sv. 19.11. řeholnice, sv. Matilda Durynská z Hackebornu z Helfty, * 1241 Hackebor v Sasku, Německo, + 19.11.1298 Helfta v Německu, Matylda

(╬) Meinolf sv. 5.10. kněz, sv. Meinolf z Paderbornu, * 795 Vesfálsko, + 5.10. 857 Böddeken v Německu, v r. 799 přišel se svou matkou na dvůr Karla Velikého, který mu byl kmotrem, dostal šlechtické vzdělání, byl vysvěcen na kněze, v r. 836 byl pověřen převézt ostatky sv. Liboria do Paderbornu, v r. 836 založil klášter Böddeken, kde zemřel.

(╬) Meinrad Eugster sv. 14. 6. vyznavač, sv. Meinrad Eugster, křestním jménem Josef Gerhard, * 23. 8.1848 Altstätten, Švýcarsko, + 14. 6.1925 Einsiedeln, Švýcarsko, v r. 1874 vstoupil do řádu benediktinů OSB v klášteře Einsiedeln, kde působil jako laický bratr až do své smrti, v r. 1941 byly jeho ostatky přeneseny do opatského kostela.

(╬) Meinrad sv. 21. 1. řeholník a mučedník, germ.: mein hard = moje síla, silný, přísný, pevný, polepšený, sv. Meinrad z Reichenau, OSB, * 8. století Württemberg v Německu, + 21. 1. 861 Einsiedeln ve Švýcarsku, byl na vychování v benediktinském klášteře Reichenau na Bodamském jezeře, kde byl vysvěcen na kněze, v r. 835 odešel do „temného lesa“ (Finsterwald) jako poustevník, tam ho přepadli a usmrtili lupiči, které předtím přátelsky pohostil, podle legendy jeho smrt a prozrazení lupičů oznámili havrani, nejdříve byl pohřben v Reichenau, v r. 1039 přenesen do kláštera, který vznikl nad jeho poustevnou v Einsiedelnu, Medard

(╬) Meiwerk sv. 5. 6. biskup, sv. Meiwerk, * 970 Sasko, + 5. 6.1036 Paderborn v Německu, saský hrabě, od dětsví byl vychováván k duchovnímu stavu, studoval v dómských (katedrálních) školách v Halberstadtu a v Hildesheimu, k jeho spolužákům patřil pozdější císař Jindřich II., po studiích se stal kanovníkem v Cáchách, v r. 1009 ho císař Jindřich II. jmenoval 10. biskupem, svěcení přijal 13. 3.1009 od mohučského biskupa Wiligise, od císaře dostal velké statky a majetek na podporu chudých, zakládal klášterní školy a špitály, podporoval umění a vědu, přiváděl na paderbornskou dómskou školu vynikající učitele.

(♣)(╬) Melánie sv. 30. 6./31.12. vyznavačka, sv. Melánie Mladší a Pinián, * 383 Řím, + 31.12. 439 Jeruzalém, pocházela z patricijské rodiny Valeriů, její babička sv. Melánie Starší žila po ovdovění jako poustevnice, ve 14 letech ji rodiče provdali za bratrance Piniána, po smrti rodičů a svých dětí rozdala svůj majetek chudým, klášterům a nemocnicím, vydala se s manželem sv. Piniánem na poutní cesty do Egypta a Akvileje, v r. 417 se setkali se sv. Jeronýmem a založili na Olivové (Olivetské) hoře mužský a ženský klášter, kde Pinián zemřel v r. 431, ve východní církvi jsou velmi uctívanými světci, Melanie, Melania

(╬) Melánie sv. 30. 6. vyznavačka, sv. Melánie Giuniore z Říma, římská šlechtična, žila na přelomu 4. a 5. století, současnice sv. Augustina.

(╬) Melar sv. mučedník, z Cornubie v Anglii, princ, popraven mečem, + 411

(♣)(╬) Melichar sv. 6. 1. mudrc, persky: Mel kon, hebr.: mel chí or = můj král je světlo, podle legendy druhý z mudrců (tří králů), kteří přinesli své dary pro Ježíška, Melichar donesl kadidlo jako uznání Krista za Božího velekněze, symbol Kristova věčného božství a kněžství. Svatý Matouš ve svém evangeliu v Bibli (Mt 2,1-12), píše: „Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě. ... Vešli do domu, padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu své dary: zlato, kadidlo a myrrhu“. Byli to mágové (mudrci, věštci, hadači, astronomové, astrologové, poradci babylonského krále).
      Ve starověku a středověku kolísal počet mudrců – králů mezi 2 – 12, od 12. století se ustálil na třech, podle počtu darů v zápisu Matoušova evangelia, který píše o třech královských darech (zlato, kadidlo, myrrha). Všichni „tři králové“ byli původně zobrazováni jako mladí běloši. Po objevení Ameriky každý z nich představoval jednu lidskou rasu: bílý Kašpar, rudý Melichar, černý Baltazar.
      Při mši svaté v předvečer (5.1.) jejich svátku (6. 1.), se světí kadidlo, voda a křída, kterou se označují domy. Svěcení vody připomíná Kristův křest v řece Jordánu (toto svěcení převzala v Čechách katolická církev od církve pravoslavné).
    Posvěcenou křídou se označují domy písmeny třemi písmeny: + C + M + B ( nebo K + M + B + letopočet), Christus Mansionem Benedicat (Kristus toto obydlí ať požehná – v tomto roce, ať žehná po celý tento rok), tři křížky (není to plus mezi písmeny !) znamenají Trojjediného Boha – Nejsvětější Trojici = Otec +, Syn + a Duch Svatý +. Nápis K M B obsahuje prosbu o požehnání v nastávajícím roce. Tři křížky se začaly používat v době, kdy se lidé neuměli podepsat a jako svůj podpis psali tři křížky, to znamenalo, že se dovolávají Boha jako svědka svého podpisu a prosí o Jeho požehnání.
    Z tohoto požehnání domů v předvečer (5.1.) jejich svátku (6. 1.) vznikla jména „tří králů“, první autor, který uvedl počet tří králů, byl sv. Caesarius z Arles v 6. století, jména tří králů Casparius, Melchiorius et Baltasarius se objevila v 7. století a byla odvozena z písmen požehnání C M B (Christus Mansionem Benedicat), ve 12. století je poprvé zapsal kancléř pařížské Sorbonny Petr Comestor a uvedl jejich vysvětlení.
    Podle legendy je na biskupy vysvětil apoštol sv. Tomáš a po mnoha letech zemřeli několik dní po sobě (v jednom týdnu) a byli pohřbeni ve společném hrobě v arménském městě Sewa. Ve 4. století sv. císařovna Helena vyzvedla jejich ostatky a darovala je biskupovi Eustorgiovi do Milána, jeho nástupce Protasius dal postavit velký náhrobek, od r. 1194 prázdný. Milán se zapletl do války s císařem Fridrichem (Bedřichem) Barbarossou a byl císařem dobyt. Císař dal odvést všechny cennosti (i svícen z jeruzalémského chrámu, uložený v Praze v katedrále). V r. 1194 byly převezeny jejich údajné ostatky (s ostatky sv. Petra Veronského) z milánského kostela sv. Eustorgia do nového chrámu sv. Petra v Kolíně nad Rýnem (Kőln am Rheim, ve 20. století bylo zjištěno, že se jedná o ostatky tří chlapců).
    Císař je předal kolínskému arcubiskupovi Rainaldu von Dasselovi. Původně kult Tří králů jako svatých byl uznán pouze pro město Kolín nad Rýnem, Melchiades, Melchior, Miltiades, svátek se slaví od 4. století, v občanském kalendáři uveden svátek Tří králů, v církevním kalendáři slavnost Zjevení Páně – sv. Tří Králů (Epifanie), oficiálně nebyl nikdy svatořečen ani jeden z nich.

(╬) Melichar Grodecký sv. 7. 9. mučedník, a druhové (Marek Štěpán Križin a Štěpán Pongrácz), * 1584 v (polském) Českém Těšíně, + 7. 9.1619 Košice. Pocházel z polského šlechtického rodu Grodzieckých. Jeho strýc Jan byl 40. biskupem olomouckým, druhý strýc Václav proboštem brněnským a sv. Jan Sarkander byl jeho příbuzný z matčiny strany.
      Studoval v jezuitské koleji ve Vídni, kde vstoupil k jezuitům v r. 1603. Noviciát prožil v Brně, později studoval ve Štýrském Hradci v Rakousku, v Českých Budějovicích, v Brně a v Praze. Vysvěcen v r. 1614. Stal se ředitelem semináře sv. Václava (ústav pro chudé studenty). V r. 1619 byli jezuité vyhnáni z Prahy a on byl poslán na Moravu. 5. 5.1619 byly zavřeny jezuitské školy a byli vypovězeni z Českého království.
      Odešel do Trnavy a představení ho poslali do Košic, které v té době byly ve velké většině protestantské. Jako misionář hlásal evangelium Polákům, Rusínům a Slovákům. V září 1619 oblehl Košice sedmihradský vévoda Gabriel Bethlen (Bethrlern), který opanoval Slovensko a dal se v Bánské Bystrici prohlásit uherským králem. Jeho vojsku velel bezohledný kalvinista Jiří Rákoczy (Juraj Rákoczi). Vévoda slíbil, že nevyplení město, ale požadoval výměnou všechny tři jezuity. Městská rada je 4. 9.1619 zatkla a vydala Rákoczymu.
      Se svými druhy Markem Križinem a Štěpánem Pongrácem byl od Rákoczyho a jeho vojáků umučen v Košicích. Zemřel ve věku 35 let. Když městský kat viděl jejich těla, prohlásil, že ani on by to tak drasticky nikdy nedokázal. Zpráva o kruté smrti oblíbených kněží se rychle roznesla a zhrozili se jí i mnozí kalvinisté. Kníže Gabriel Bethlen nedovolil pohřeb a městský kat hodil těla do jámy na odpadky. Na příkaz Bethlena a magistrátu byla těla za několik dní tajně pohřbena na neznámém místě na hřbitově. Zpráva o kruté smrti oblíbených kněží se rychle roznesla a zhrozili se jí i mnozí kalvinisté.
      V palácí, kde byli kněží umučeni, vystrojil v březnu 1620 kníže Bethlen hostinu na počest palatina Zikmunda Forgáče. Při hostině požádal o tanec palatinovu manželku Kateřinu (roz. Pálffyovou). Ta souhlasila pod podmínkou, že bude moci pohřbít těla tří mučedníků. Kat prozradil místo tajného hrobu. Kateřina hraběnka Forgáčová (roz. Pálffyová) dala těla po půl roce exhumovat a pohřbila je ve františkánském chrámu v Nižné Šebestové (Šebeš) u Prešova. V r. 1625 byli přeneseni do Hertníku a v roce 1635 do Trnavy. Po 15 letech od své smrti byli uloženi v trnavském jezuitském kostele (hlavy) a v kostele voršilek (těla). Nad oltářem, kde jsou pohřbeni je obraz, který visel při jejich blahořečení na velechrámu sv. Petra v Římě.
       Ostřihomský arcibiskup Petr kardinál Pazmány zahájil už v roce 1628 vyšetřování zázraků nad jejich hrobem a požádal papeže Urbana VIII. o povolení veřejné úcty. Tuto žádost podalo několik jeho dalších nástupců. V roce 1855 podal arcibiskup Jan Křtitel Scitovský žádost o jejich blahořečení. Beatifikoval je 258. papež sv. Pius X. 15. 1.1905, svatořečil je v Košicích 265. papež Jan Pavel II. v r. 1997. Ve slovenském kalendáři svátek sv. Košických mučedníků (svätí košickí mučeníci).
      Jsou patrony košického a trnavského arcibiskupství, biskupství bánskobystrického, nitranského a satmarského v Rumunsku. Z tohoto biskupství bylo v roce 1977 přičleněno 13 farností ke košické diecézi. Uctívaní jsou v Čechách, na Slovensku, Maďarsku, Chorvatsku, Slovinsku, Polsku, Rakousku, v části Německa a Rumunsku.
        Marek Štěpán Križin (Křižan, rodem Chorvat) * 1588/1589 Križevci u Záhřebu (Chorvatsko). 7. 9.1619 Košice. Studoval ve Vídni, ve Štýrském Hradci v Rakousku a v Římě. V roce 1615 byl vysvěcen na kněze a v roce 1616 ho pozval ostřihomský arcibiskup Petr Pazmány do Trnavy, aby vyučoval na kapitulní škole. Zároveň ho jmenoval kanovníkem. V roce 1619 ho poslal do opatství Krásná nad Hornádem u Košic, jako správce majetku, ze kterého byl financován seminář a školy v Trnavě. Vykonal si exercicie v Humenném. Před blížícím se Bethlenovým vojskem odešel do Košic, kde bydlel se spolubratry Melicharem a Štěpánem v místodržitelském paláci, kde byli zadrženi. Byli mučeni hladem a Rákoczi je přemlouval, aby přestoupili na kalvínskou víru. V noci ze 6. na 7. září je vojáci začali mučit. Marek Križin a Melichar Grodecký byli sťati a rozčtvrceni.
      Štěpán Pongrácz * 1583 zámek Alvinc v Sedmihradsku (Rumunsko). Pocházel z významného rodu uherské šlechty. Studoval na jezuitské škole v hlavním městě Sedmihradska Kluži (dnes Cluj-Napoca). Přes odpor rodičů vstoupil k jezuitům. Noviciát začal v Brně v r. 1602. Rok studoval s Melicharem Grodeckým.
      V roce 1603 odešel do Prahy, kde učil na gymnáziu a studoval filosofii. Další studia absolvoval v Celovci (dnes Klagenfurt v Korutanech) a Lublani (Ljubljana ve Slovinsku). 1611 – 1615 studoval ve Štýrském Hradci, kde byl vysvěcen na kněze a poslán do Humenného (Slovensko). Od r. 1618 působil v Košicích. Byl výborným kazatelem a misionářem.
      Ze všech tří kněží byl nejdéle mučen. Při mučení omdlel. Jeho mučitelé se domnívali, že je mrtev a vhodili ho do odpadkové jámy. Podle svědků žil ještě 20 hodin. Bylo slyšet jak se nahlas modlil.

(╬) Melchiades sv. 10.12. papež a mučedník, sv. Miltiades, stal se 32. papežem v r. 311, pocházel z Afriky, za císaře Maximiana trpěl různá příkoří, proto je počítán mezi mučedníky, poslední papež za pronásledování křesťanů, za jeho pontifikátu zvítězil císař Konstantin Veliký nad císařem Maxentiem 28.10. 312 v bitvě u Milvijského mostu v Římě, před bitvou se sv. Konstantinovi zjevil na nebi kříž s nápisem: IN HOC SIGNO VINCES (in hok signo vinces = v tomto znamení zvítězíš), v únoru 313 vydal císař zákon, kterým udělil křesťanům náboženskou svobodu a potvrdil to 28.10. 313 vydáním Ediktem milánským, dožil se svobody Církve, provedl její důkladnou reorganizaci, zemřel stářím, + 11. 1. 314, ale má titul mučedníka, v církevním kalendáři svátek do r. 1969, Melichar, Miltiades

(ש) Melchisedech kněz a král, hebr.: malkí sádek = můj král je spravedlnost, král je spravedlivý, ve Starém Zákoně nejvyšší velekněz a panovník Sálemu (Jeruzaléma) = král pokoje, míru. Abrahám vysvobodil Lota ze zajetí a na poděkování tohoto vítězství obětoval chléb a víno Nejvyššímu Bohu (1 M 14, 18-20)

(╬) Mellitus sv. 24. 4. arcibiskup, sv. Mellitus, + 24. 4. 624 Canterbury, podle legendy oheň ohrožoval město a on modlitbou uhasil plameny

(╬) Menas sv. 11.11. mučedník, sv. Menas, + 295 Egypt, římský voják, který byl umučen za víru, u jeho hrobu se staly zázraky a na místě jeho smrti postavili poutníci město Menas

(╬) Mennos sv. 11.11. mučedník, jméno neznámého významu, Egypťan, umučen za císaře Diokleciána v Alexandrii, + 250, v církevním kalendáři svátek do r. 1969

(╬) Menrich sv. 20. 6. kněz, germ.: mein rich = můj král, sv. Menrich, * 1200 Lübeck + 20. 6.1265 v Německu, Meinrich

(╬) Merbod bl. 23. 3. mnich, bl. Merbod z Bregenze, * 11. století Bregenze, + 23. 3.1120 Alberschwende, Rakousko, vstoupil do kláštera benediktinů OSB, ale později žil jako poustevník, lidé přicházeli k duchovnímu správci pro radu a pomoc, kterou nikdy neodmítal, 23. března ráno ho našli s hlubokými ranami na těle, za velké účasti svých farníků byl pohřben v Alberschwende

(╬) Metoděj sv. 14. 6. patriarcha, sv. Metoděj z Konstantinopole, * 790 Syrakusy na Sicílii, + 14. 6. 847 Konstantinopole (Cařihrad, Istanbul), byl mnichem na ostrově Chin, povolán do Konstantinopole k patriarchovi Nikeforovi, hájil úctu ke svatým obrazům, byl za to bičován a 9 let vězněn v tmavé kobce, když císař Theofil zemřel, povýšila ho císařovna Theodora na patriarchu, byl velmi učený a vzdělaný, má titul Veliký Homologeta, v církevním kalendáři svátek do r. 1969

(♣)(╬) Metoděj sv. 5. 7./14. 2. biskup, misionář a věrozvěst, a sv. Cyril. Řec.: meta hodos = cesta k cíli. Ten, který určuje cestu – Methodos (metoda = cíl), sv. Metoděj, * 815 Soluň, + 6. 4. 885 Velehrad na Moravě.
    Syn vysokého úředníka drongariose (= major v thematu = soluňská župa, kraj) Lva, matka Marie. Křestním jménem Michael, pracoval ve státní správě, v r. 840 vstoupil do kláštera na hoře Olympu, dal si řeholní jméno Metoděj, které začínalo stejným písmenem jako jeho křestní. Byl vysvěcen na jáhna, působil s bratrem jako misionář u židovských Chazarů na Krymu (finsko-tatarský kmen), kde 30. 1. 860 našli ostatky 4. papeže sv. Klimenta ve městě Chersonu, které přinesli do Cařihradu, na Moravu a v r. 869 do Říma, od Chazarů si vyžádali propuštění řeckých křesťanských válečných zajatců.
    V r. 863 přišel na Moravu na pozvání moravského panovníka knížete Rostislava (svatořečen pravoslavnou církví v r.1994, svátek 19. 4.) se svým bratrem sv. Cyrilem (v pravoslavném kalendáři Příchod Cyrila a Metoděje 11. 5. 863). V r. 867 měli v Benátkách diskuzi s trojjazyčníky (kteří tvrdili, že křesťanství se má učit pouze hebrejsky, řecky a latinsky, podle Ježíšova nápisu na kříži). 23. 2. 867 potvrdil 107. papež Hadrián II. při mši v chrámu Panny Marie slovanským věrozvěstům překlad bohoslužebných knih do slovanského jazyka a dovolil jejich používání při bohoslužbách (chrám Panny Marie Sněžné = dedicatio Sanctae Mariae ad Nives, Panny Marie Větší = Santa Maria Maggiore /madžore/, Panny Marie Fatné = lat. fatum = Boží výrok, oznámení, Panny Marie u Jesliček = lat. Sancta Maria Praesaepe = jesle).
    Byl vysvěcen 15. 8. 868 na titulárního biskupa sirmijského (Sremska Mitrovice v Srbsku) a později jmenován moravsko-panonským arcibiskupem se sídlem na Veligradě. Salzburský arcibiskup pokládal toto území za své misijní pole. Spolu s bavorskými biskupy dal v r. 870 nového arcibiskupa uvěznit na doživotí v klášteře Ellwangen. Za dva a půl roku ho v r. 873 osvobodil 108. papež Jan VIII. Na příkaz papeže ho němečtí biskupové museli sami uvést do úřadu na Moravě a byli i se salzburským arcibiskupem suspendováni (sesazeni). Papež potvrdil moravského arcibiskupa ve funkci a dovolil slovanský jazyk při bohoslužbách.
    1. 1. 884 pokřtil českého knížete Bořivoje a jeho manželku sv. Ludmilu (podle některých historiků byla pokřtěna dříve). Podle Metodějova životopisce byl pohřben na Velehradě: „ve velkém chrámu moravském, po levé straně ve zdi za oltářem svaté Bogorodice“. Archeologické průzkumy našly hrob ve zdi v chrámu v Mikulčicích, ale nebyly zde nalezeny ostatky. Je ctěn v husitské církvi i v některých protestantských církvích. Svátek 9. 3. byl vyhlášen pro Moravu 26.12.1349. Den 9. března byl určen jako polovina dnů mezi 14. únorem a 6. dubnem. V r. 1861 olomoucký arcibiskup kardinál Fürstenberg chtěl přeložit jejich svátek na letní dobu, protože se blížilo jubileum 1000 let jejich příchodu. Moravský historik Bada (Bartoloměj) Dudík z historických důvodů doporučoval červen, ale v některých pramenech byl uveden 5. červenec jako den jejich příchodu. Toto datum není dokázáno.
      256. papež bl. Pius IX. stanovil od roku 1863 datum 5.7. pouze pro české země. 257. papež Lev XIII. zavedl 30.9.1880 jejich svátek pro celou církev na den 14.2. (den smrti sv. Cyrila). V r. 1881 byla část Cyrilových ostatků uložena na Velehradě. 265. papež sv. Jan Pavel II. přidal 31.12.1980 svaté bratry jako spolupatrony Evropy k sv. Benediktu. Hlavní patroni Moravy, od 17. století patroni Čech. Zasvěcený svátek.
    Ve středověkých staročeských písemnostech jsou svatí bratři označováni jako Crha a Strachota. Crha vzniklo zkomolením jména Cyril. Toto jméno vzniklo mylným překladem jména Methodos, podle latinského metus = strach. V českém občanském kalendáři státní svátek 1925 – 1950, opět od r. 1990. 
      Ve východních církvích svátek: 11. 5. (24. 5.) sv. Cyril a Metoděj, apoštolům rovní, učitelé slovanští, Příchod na Moravu. 5. 7. (18. 7.) sv. Cyril a Metoděj, apoštolům rovní, učitelé slovanští. Samostatný svátek sv. Cyrila 14. 2. (27. 2.) a sv. Metoděje 6. 4. (19. 4.).
    Na Velehradě se v 19.století konaly unijní (sjednocující) sjezdy z popudu olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana pod ochranou Panny Marie – Matky křesťanské unie (Matka jednoty křesťanů). Její obraz namaloval Emanuel Dítě (+ 24. 7. 1944). Atribut: arcibiskupské palium, berla, mitra, obraz Posledního soudu. Metod, Metud

(╬) Metoděj bl. 23. 9./25.8. řeholník a mučedník, bl. Metoděj Dominik Trčka, * 6. 7.1886 Frýdlant nad Ostravicí, + 24. 3.1959 Leopoldov. V roce 1902 začal studovat na redemptoristickém gymnáziu v Července. 25.8.1903 vstoupil do řádu a 25.8.1904 složil řeholní sliby v řádu redemptoristů. 17.7.1910 byl vysvěcen na kněze olomouckým arcibiskupem Lvem kardinálem Skrbenským. Primiční mši sv. sloužil u sv. Kajetána na Malé Straně. Působil v Praze (1911-1913), na Svaté hoře u Příbrami (1913, 1914-1918), Plzni (1913-1914) a v Brně. Během 1. světové války se staral o utečence z východu: Chorvaty, Slovince a Rusíny. V roce 1919 z pověření představených přijal byzantský obřad a odešel na misie do Haliče, kde studoval ve Lvově a přijal řeholní jméno Metoděj. Do roku 1920 působil v dnešním Ivanofrankovsku.
       V roce 1921 byl poslán na východní Slovensko, kde ve Stropkově založil klášter redemptoristů obojího obřadu (římsko i  řeckokatolického). Místo jeho dalšího působení byly Michalovce. Dále působil v Praze, Plzni, na Svaté Hoře a v Sabinově. V r. 1945 se stal provinciálem (protoigumen) řeckokatolických redemptoristů v Prešově a Užhorodu na Slovensku (dnes Ukrajina). 13.4.1950 byl internován v Podolínci a 21.4.1952 odsouzen za velezradu, vyzvědačství, špionáž a pokus o útěk na 12 let. Vězněn na Ilavě, na Mírově a v Leopoldově na Slovensku.
       24.12.1958 byl zavřen na samotku (do korekce) za to, že si pobrukoval koledu. Jídlo dostal každý druhý den. Nastydl a na následky těžkého zápalu plic ze studené korekce (studený vlhký sklep s betonou pryčnou) zemřel 24.3.1959 na svátek sv. archanděla Gabriela. V oficiálním úmrtním listu je uvedeno datum 23.3.1959. Podle svědectví jednoho P. Pia Krivého zemřel druhý den po 14 hodině.
       Pohřben bez obřadu 25.3.1959 na vězeňském hřbitově v Leopoldově. V roce 1968 požádali redemptoristé o vydání jeho ostatků. Pohřeb se konal 17.10.1959 v Michalovcích. Blahořečen 265. papežem Janem Pavlem II. 4.11.2001 společně s Petrem Pavlem Gojdičem, řeckokatolickým prešovským biskupem a mučedníkem. Památka v řeckokatolickém kalendáři 25.8.

(♣)(╬) Michal, Michael sv. 29. 9. archanděl, hebr.: mí ká El (Michael) = kdo je (mocný) jako Bůh, kdo by byl podoben Bohu?, jeden z archandělů (Dan 10,13. 21; Dan 12, 1.; Jud 9.). Jeho památka se slaví od 5. století (29. 9. vysvětil papež Lev I. kostel v Římě), 49. papež Gelasius I. měl 8. 5. 495 zjevení sv. Michaela archanděla v jeskyni na hoře Gargano v jižní Itálii v r. 500 zde byla vybavena svatyně, když v Římě vypukl mor, uspořádal 64. papež sv. Řehoř I. Veliký 25. 4. 591 s obrazem Panny Marie prosebné procesí k jeho odvrácení, když procesí procházelo po mostě nad Tiberou, bylo slyšet zpěv andělů: „Vesel se nebes Královno...“ a nad Hadriánovým mauzoleem se zjevil archanděl Michael s vytaseným mečem, na znamení vyslyšení proseb a ukončení moru zasunul tasený meč do pochvy, Hadriánovo mauzoleum se od toho dne nazývá Andělským hradem a v době velikonoční se zpívá chvalozpěv Regina caeli laetare (Vesel se nebes Královno), v r. 709 viděl biskup Aubert sv. archanděla na skále v Normandii u Atlantiku a dal tam postavit kostel, u kterého později vznikl klášter Mont Saint Michel, bývá nazýván knížetem andělů, božím bojovníkem, ochráncem církve, podle knihy Zjevení sv. Jana (Apokalypsa) svrhl z nebe satana a jeho pomocníky (Ap - Zj 12, 7 – 9). Jméno Michel se stal synonymem pro označení Němců v sousedních národech Německa. V Německu má zvláštní a výsadní postavení. V r. 1969 svátek přeložen z 8. 5., v církevním kalendáři společný svátek se sv. archandělem Gabrielem a Rafaelem, Michael, Michel, Miguel, Migel, Micheáš

(╬) Michael Cordero sv. 9. 2. řeholník, sv. Michael Febres Cordero, * 7.11.1854 Conche v Ekvádoru, + 9. 2.1910 Barcelona, Španělsko, od narození byl často nemocný, v ekvádorském hlavním městě Quito vstoupil ve 14 letech do řádu křesťanských škol FSC, kde později působil jako učitel a vychovatel mládeže, byl známý jako bratr Miguel, v Belgii pracoval několik let na řádovém časopise, 263. papežem Pavlem VI. blahořečen r. 1977, prohlášen za svatého 265. papežem sv. Janem Pavlem II. 21.10.1984

(╬) Michael Garicoits sv. 14. 5. řeholník, sv. Michael Garicoits, * 15. 4.1797 Ibarre ve Francii, + 14. 5.1863 Bétharran, Francie, od dětství pásl ovce, za finanční podpory místního faráře navštěvoval školu a kněžský seminář, vysvěcen v r. 1823, od r. 1825 působil jako profesor teologie, byl odpůrcem galikánského a jansenistického bludu, v r. 1835 založil řád Kněží Nejsvětějšího Srdce Ježíšova s jezuitskou řeholí (stanovy), stal se prvním představeným, 261. papež ct. Pius XII. ho kanonizoval 6. 7.1947

(╬) Michael Chebré bl. 28. 8./2. 9. kněz a mučedník, bl. Michael Ghebre, * 1778 Mertule Mariam v Etiopii, + 28. 8. (2. 9.) 1855 Etiopie (Habeš), , původně člen koptické církve, přestoupil na katolickou víru, byl vysvěcen na kněze, působil jako misionář mezi egyptskými Kopty, napsal katechismus a slovník v etiopštině a vychoval domorodé kněze, jeho odpůrci koptičtí mniši ho obvinili ze zrady, byl zajat a uvězněn na doživotí, mučen a oslepen, po několika letech zemřel ve vězení na choleru, beatifikoval ho 260. papež Pius XI. 3.10.1926, v českém církevním kalendáři svátek do r. 1969

(╬) Michael Rua bl. 6. 4. kněz, bl. Michael Rua, * 9. 6.1837 Turín, + 6. 4.1910 Turín, pocházel z měšťanské rodiny, v r. 1847 vstoupil do oratoře salesiánů SDB dona Boska, v 18 letech byl jeho důležitým spolupracovníkem, v r. 1859 vysvěcen na kněze, v r. 1888 se stal prvním nástupcem dona Boska, za jeho působení se zvýšily salesiánské komunity z 65 na 300, blahořečil ho 263. papež bl. Pavel VI. 29.10.1972

(╬) Michael de Santis sv. 10. 4. řeholník, * 29. 9.1591 Vichu v Katalánii, pocházel z měšťanské rodiny, po smrti rodičů odešel do učení ke kupci, v 15 letech uprchl a vstoupil do kláštera Trinitářů OSST v Barceloně, v 17 letech se stal bosým trinitářem, působil v Madridu a Seville, později byl zvolen opatem ve Valladolidu, měl dar vidění a často upadal do extází, zemřel ve 34 letech, + 10. 4.1625 Valladolido ve Španělsku, blahořečen 251. papežem Piem VI. v r. 1779, svatořečil ho 256. papeže bl. Pius IX. 8. 6.1862, v českém církevním kalendáři svátek od r. 1969.

(♣) Michaela 19.10. Michala, Michael, Michal.

(╬) Micheáš sv. 21.12. starozákonní prorok, hebr.: mika – jahú, mí – ká – El = kdo je (mocný) jako Bůh, kdo by byl podoben Bohu? Ve své knize píše o místě narození Mesiáše: „A ty Betléme, nejsi nejmenší mezi judskými městy. Z tebe vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli.“ Michael, Michal.

(╬) Michelina Metelliová sv. 19. 6. řeholnice, sv. Michelina Metelliová, * 1310 Pesar, Itálie, + 19. 6.1356 Pesar v Itálii. Františkánka OFM, svatořečena 247. papežem Klementem XII. v r. 1737.

(♣)(╬) Mikuláš sv. 6.12. biskup, řec. niké laos = vítězství lidu, poprvé je jméno zaznamenáno ve staré Spartě v r. 500 př. Kr. Svatý Mikuláš * 250/260 Patras (Patara – západní Lykie, dnes jižní Turecko), + 6.12. 345/352 (+ 327) ve věku 85/92 let v Myře (Demra v Turecku).
       V mládí tajně rozdával chudým dary z velkého majetku po rodičích. Nejvíce pomohl chudému obchodníkovi, aby nemusel prodat své dcery jako prostitutky. Podle jiné legendy zachránil tři chlapce před zlým hostinským, který je chtěl zabít a naložit do sudu.
       V roce 300 byl vysvěcen na biskupa ve městě Myra. Za císaře Diokleciána (Diocletiana) byl Mikuláš v r. 310 uvězněn a poslán do vyhnanství. Při plavbě do Palestiny zachránil v bouři námořníkům loď i životy. Za císaře Konstantina r. 313 se opět ujal biskupského úřadu.
       Kostel s jeho hrobem byl zničen při arabských nájezdech v r. 808 a v r. 1034. V r. 1042 dal císař Konstantin IX. Monomachos a císařovna Zoja (Zoë) postavit nad jeho hrobem trojlodní basiliku (pobořena ve 13. století). Jeho ostatky byly 9. 5.1087/1089 převezeny námořníky do italského města Bari. V Itálii svátek 8. a 9. 5.
       Na jeho památku vznikl v Německu v 10. století zvyk, že v předvečer 5.12., chodí s čertem a andělem „sv. biskup Mikuláš“ a rozdává dětem malé dárky. Anděl symbolizuje absolutní dobro, radost a pohodu z nebe, čert je symbolem zla a u hodných dětí bývá zaháněn andělem nebo Mikulášem do pozadí. Tento zvyk přinesla ze své vlasti řecká princezna Teofana, manželka císaře Oty II. V 19. století doprovázel „Mikuláše“ průvod veselých maškar. Velice uctívaný světec ve východní církvi.
       Patron Ruska, námořníků a kupců (v Praze mu kupci vystavěli chrám na Malé Straně a na Staroměstském náměstí), dětí, Amsterodamu a Lotrinska.
       V katolickém jižním Německu je to Sankt Nikolaus. V severním Německu ho Martin Luther přeměnil na Weihnachtsmann (Vánoční muž), v Nizozemí má název Sinterklaas a dárky vozí na lodi a spouští je komínem. Ve Švýcarsku je to Samichlaus. V USA a Anglii chodí Santa Claus (zkomolené jméno sanctus Nikolaus = Santa Klaus. Santa = svatá). Od r. 1931 nemá se svatým biskupem nic společného. Chodí v červeném oblečení a v Rusku se z něho stal Děda Mráz.
       Mikoláš, Mikeš, Nikola, Nikolaus, Nikolaj, Nikolas, Niels, Claus, Klaus, Nikodém.

(╬) Mikuláš z Flüe sv. 25. 9. poustevník. Sv. Mikuláš z Flüe * 1417 Flüe, + 21. 3.1487 Flüe (Flüele) ve Švýcarsku. Pocházel ze selské rodiny a vlastnil velký statek. V r. 1444 se oženil s Dorotou Wyssovou a měli 10 dětí. V r. 1457 se stal soudcem a důstojníkem domobrany, jako radní patřil k váženým občanům. Od r. 1465 procházel životní krizí a nakonec ho pobouřil nespravedlivý rozsudek podplacených soudců nad chudákem.
       Složil všechny své funkce, dohodl se s manželkou a 16.10.1467 odešel jako poustevník. Pro jeho okolí to bylo nepochopitelné jednání. Chtěl putovat do Alsaska, kde žili poustevníci, ale vrátil se domů a postavil si tam poustevnu, kde žil 19 let pouze ze svatého přijímání. Lidé ho nazývali bratr Klaus (Nikolaus – Niklaus).
       Na sněmu ve Stansu 20.12.1481 usmířil rozhádanou „jednotu spříseženců“ (státní rada), proto byl také nazýván otec vlasti. Stal se velkým mystikem své doby, byl rádcem bohatých i chudých lidí.
       V r. 1934 byly jeho ostatky uloženy do nové stříbrné schránky. Je ctěn jako první patron Švýcarska. 239. Klementem IX. blahořečen v r. 1669, v r. 1947 svatořečen 261. papežem ct. Piem XII.

(╬) Mikuláš Gross ct. 23. 1. vyznavač, ct. Mikuláš Gross, * 30. 9.1898 Niederwenigern, Severní Porýní-Vestfálsko, + 23. 1.1945 Berlín, pracoval jako horník, později byl novinářem a redaktorem Západoněmeckých dělnických novin, ve svých článcích i v rozhovorech dokazoval, že křesťanská rodina je nejlepší ochrana proti nacismu (nacionálnímu socialismu), byl zatčen po 20. 7.1944, kdy došlo k atentátu na Hitlera, 23. 1.1943 ho nacisté odsoudili k smrti a ihned popravili v Berlíně-Plötzensee

(╬) Mikuláš Hermanni sv. 2. 5. biskup, sv. Mikuláš Hermanni, biskup, * 1311 Švédsko, + 2. 5.1391 Linköping, Švédsko, byl učitelem sv. Brigity Švédské a pro řád, který založila, napsal pravidla (řeholi)

(╬) Mikuláš Palea sv. 11. 2. řeholník, sv. Mikuláš Palea (Paglia), * 1197 Bari v Itálii, + 11. 2.1255 Perugie, patří mezi první dominikány OP., 40 let kázal evangelium v Perugii, kde založil klášter

(╬) Mikuláš Stenonis bl. 5.12. biskup, bl. Niels Stensen, * 1./11. 1.1638 Kodaň v Dánsku, + 5.12.1686 Zvěřín (Schwerin) v Německu, pocházel z luteránské rodiny, vystudoval medicínu, stal se zakladatelem vědecké paleontologie, geologie a krystalografie, v r. 1666 byl pozván do Florencie na Medicejský dvůr, v r. 1667 konvertoval ke katolické církvi, v r. 1675 byl vysvěcen na kněze ve Florencii, v r. 1678 byl vysvěcen na biskupa, vrátil se do Pruska (Německa) a stal se světícím biskupem v Müsteru, ve Zvěřínu založil v r. 1686 katolickou farnost, v r. 1687 byly jeho ostatky převezeny do Florencie, v r. 1953 byly ostatky uloženy na oltáři, blahoslavil ho papež Jan Pavel II. 23.10.1988

(╬) Mikuláš Studita sv. 4. 2. opat, sv. Mikuláš Studita, * 793 na Krétě, + 4. 2. 868 Konstantinopol (Istanbul, Cařihrad)

(╬) Mikuláš Tavelič sv. 14.11. kněz, řeholník a mučedník, sv. Mikuláš Tavelič a druhové, pocházel z Dalmácie, působil (Bosna), františkán OFM odešel do Jeruzaléma, kde poznal spolubratry Deodata a Petra z Francie a Štěpána z Itálie, 11.11.1391 chtěli od kádího (soudce) získat povolení kázat v Omarově zlaté mešitě, byli zajati muslimy (mohamedány), mučeni a po vyznání křesťanské víry popraveni mečem, + 14.11.1391 Jeruzalém, jejich těla byla spálena a popel rozprášen za městem, všechny čtyři svatořečil 263. papež bl. Pavel VI. 21. 6.1970, v církevním kalendáři svátek od r. 1985

(╬) Mikuláš Tolentinský sv. 10. 9./20.11. kněz a řeholník, * 1245 Sant Angelo v Pontanu v Itálii, + 10. 9.1305/6 Tolentino v Itálii, jeho rodiče byli dlouho bezdětní, na pouti u hrobu sv. Mikuláše v Bari si vyprosili potomka, kterému z vděčnosti dali jméno Mikuláš.
       V r. 1256 vstoupil Mikuláš do augustiniánského řádu OESA, vystudoval teologii, stal se knězem a kazatelem, v r. 1275 byl poslán jako farář do Tolentina, kde působil 30 let. Na jeho kázání přicházelo stále více lidí, svým darem uzdravování pomohl mnoha lidem. Při jednom onemocnění se Mikulášovi zjevila Panna Maria, pomodlila se a podala mu k jídlu chleby. Nemocný se uzdravil.
       Nad jeho hrobem postavili basiliku, kam přicházeli poutníci s prosbou o uzdravení, oficiálně prokázaných zázraků uzdravení se stalo přes 300. V roce 1446 ho svatořečil 209. papež Mikuláš V.
       Jeho hrob se při válečných událostech ztratil a byl objeven při vykopávkách 4. 2.1926. Bylo nalezeno jeho neporušené tělo, které bylo uloženo do skleněné rakve a vystaveno v kryptě basiliky.
       Na Karlově mostě v Praze je jeho socha s andílkem, který drží košík s chleby, patron jednoty církve a novorozenců, v českém církevním kalendáři svátek do r. 1969, v českém občanském kalendáři svátek 20.11. Nikola (stejná podoba mužského i ženského jména), Mikuláš, Mikoláš, Nikolaj, Mikeš, Nikoleta, Nikol, Nicol, Nikodém.

(╬) Mikuláš I. Veliký sv. 13.11. papež, sv. Mikuláš I. Veliký, * 800 Řím, + 13.11. 867, jáhen 105. papeže Benedikta III., zvolen 106. papežem v r. 858, první papež, který dostal od císaře Ludvíka na biskupskou mitru jednu korunu (základ pozdější papežské tiary), za jeho pontifikátu se prosadil názor, že moc duchovní je nadřazena moci světské, přijal delegaci knížete Rostislava, s žádostí o slovanské misionáře, nemohl vyhovět, protože kněze znalé slovanského jazyka neměl, Rostislav se obrátil na císaře Michala III. do Konstantinopole (Cařihrad, dnes Istanbul), odkud r. 863 přišli na Moravu svatí bratři Konstantin – Cyril a Metoděj, později je pozval do Říma, ale dříve než přišli zemřel, Nicolaus, Nikolaos.

(╬) Mikuláš II. (sv.) 17. 7. ruský car, mučedník pravoslavné církve, sv. Mikuláš II. (Nikolaj II. Alexandrovič). * 18. 5.1868, + 17. 7.1918, data podle juliánského kalendáře (podle gregoriánského * 31. 5., + 30. 7.), vládl 1894 – 1917. Po přeslici pocházel z rodu Romanovců. Jeho rodiče byli Alexandr III. a Marie Fjodorovna (Marie Sofie Frederika Dagmara-dánská princezna, dcera Kristiána IX.). Měl 5 sourozenců. Vystudoval gymnázium, uměl anglicky, francouzsky a německy. Byl vzdělaný. Na universitě studoval vojenské vědy. Od svých 13 let si vedl deník, kde byly každodenní zápisy až do dne smrti. Byl laskavý, upřímný, občas odměřený, ale korektní. V r. 1891 vyjel na křižníku Paměť Azova na cestu kolem světa. V japonském Ocu byl na něho spáchán atentát, ze kterého vyvázl s lehkým zraněním hlavy. Zachránil ho jeho bratranec, řecký princ Jiří. 14.11.(26.11.).
       V roce 1894 (týden po pohřbu otce) se oženil s hesenskou velkovévodkyní Alicí (Alix Viktorie Helena Luisa Beatrice Hesensko-Darmstadtská, * 6. 6.1872), která s pravoslavím přijala jméno Alexandra Fjodorovna. Měli 4 dcery: Olga (*15.11.1895), Taťána (*10. 6.1897), Marie (*26. 6.1899), Anastasie (*18. 6.1901) a syn Alexej (*12. 8.1904), který trpěl hemofilií. Nevyléčitelnou nemoc careviče začal léčit sibiřský rolník, samozvaný mnich Grigorij Jefimovič Rasputin (+1916). Ten měl schopnost odvracet kritické stavy careviče. Car byl korunován v Uspenském chrámu v Moskvě 13. 5.1896. Při korunovační slavnosti bylo v tlačenici ušlapáno 1282 lidí. Mnozí to považovali za špatné znamení.
       Na počátku 20. století vypukl teror. Násilníci zabíjeli ministry a gubernátory. 9. 1.1905 dal gubernátor střílet do pokojné manifestace dělníků a jejich rodin. „Krvavá neděle“ byla První ruskou revolucí, kdy se vzbouřili dělníci, vojáci a námořníci. Pod tlakem událostí byl car donucen dovolit Parlament – státní dumu, která omezila jeho pravomoci. Až do konce jeho vlády mu Duma dělala těžkosti. V letech 1904 – 1905 válčilo Rusko s Japonskem a bylo poraženo. V r. 1914 vstoupilo do 1. světové války. Krize vyvrcholila krvavou občanskou válkou. Při vzrůstajících nepokojích car podepsal 15. 3. (podle gregoriánského kalendáře 28. 3.1917) manifest, kterým odstoupil a zřekl se trůnu, za sebe i za vážně nemocného careviče Alexeje, ve prospěch svého mladšího bratra Michala. Ten byl zajat a zastřelen 13. 6.1918 v Permu na Urale (přitom zemřela i sestra carevny Alžběta /Ella).
       Carská rodina byla ubytována v Alexandrovském paláci v Carském Selu, kde byla 5 měsíců v domácím vězení. Prozatímní vláda rozhodla o jejich převozu do Tobolska. Tady si car oblíbil řezání dřeva a procházky. Vojáci Georgijevského pluku je oslovovali carskými tituly.
       25.10.1917 (podle gregoriánského kalendáře 7.11.) v Rusku vypukla bolševická komunistická Říjnová revoluce (VŘSR = Velká říjnová socialistická revoluce). Na příkaz vůdce komunistů Vladimíra Iljiče Lenina byla carská rodina na jaře 1918 převezena do Jekatěrinburgu (1924-1991 Sverdlovsk) a ubytována v domě důlního inženýra N. I. Ipaťjeva, který byl Ipťajevovi zabaven. Z rozkazu Sovětu lidových komisařů a Všeruského ústředního výkonného výboru byl car s celou rodinou popraven v „ipťajevském domě“ v noci ze 16 na 17. 7.1918. S nimi byli popraveni: lékař Jevgenij Botkin, sluha (komorník) Alexej Trupp (katolík), komorná Anna Děmidovová a kuchař Ivan Charitomov. V září 1918 byly popraveny dvě dvorní dámy Anastasie Hendriková a lektorka Kateřina Adolfovna Schneidrová (luteránka).
       Během následujících desetiletí se objevili osoby, které se vydávali za carské děti Mikuláše II. Petrohradský rodák O. V. Filatov tvrdil, že je synem careviče Alexeje, který se v tragické noci zachránil. Hrob členů carské rodiny byl objeven v lese v roce 1978, ale nebylo možné nález zveřejnit.
       V r. 1991 byl hrob otevřen. V něm byly ostatky carských manželů a jejich tří dětí. V roce 80. výročí mučednické smrti 17. 7.1998 byly ostatky členů carské rodiny pohřbena v chrámu sv. Petra a Pavla v Petrohradě: car Mikuláš II., carevna Alexandra, velkokněžna Olga, Tatiana a Anastasie.
       20. 8.2000 byla celá rodina i s ostatními zavražděnými svatořečena oficiální pravoslavnou církví v Rusku (v r. 1981 proběhla kanonizace Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí). Všichni dostali titul strastotěrpec (trpitel, mučedník). O 16 let později v r. 2007 byly nedaleko prvního hrobu v močále objeveny ostatky chybějících dvou dětí: třináctiletého careviče Alexeje a jeho sestry velkokněžny Marie. Výzkum DNA potvrdil, že kosti patří carským dětem.
       V roce 2003 byl na místě domu, který dal v roce 1977 zbořit Boris Jelcin, postaven chrám Na krvi mučedníků.

(♣)(╬) Milada sv. 8. 2. řeholnice, slovan.: mlada = mladá, latinsky Milada. Svatá Mlada Přemyslovna, * 930/ 935 Praha Hrad, + z 8. na 9. 2. 994 Praha Hrad. Nejmladší dcera knížete Boleslava I. (929/935-967/972) a kněžny Biagoty (Blahoty). Podle toho měla své jméno Mlada, latinsky Milada. Sestra Boleslava II. a Doubravky (manželky polského Měška – Měčislava), neteř sv. Václava, pravnučka sv. Ludmily.
       Její životopis napsal kronikář Kosmas o 125 let později v roce 1119. Další zprávy o životě princezny a abatyše Mlady jsou od německého kronikáře Jindřicha z Heimburgu ze 14. století: "(Boleslav II.) měl vlastní sestru ve dvoře u sv. Anežky (sv. Anežky / Římské), která se nazývala Mlada, jíž však dal papež jiné jméno, totiž Maria. A byla abatyší téhož kláštera (u sv. Anežky / Římské) a obdržela pro bratra list, aby směl míti biskupství ve své zemi, totiž v Čechách, které tenkráte náležely k Řeznu. A ten list přinesla ona sama do Čech." (Letopisové Jindřicha Heimburského, FRB III., s. 307). 
       Mlada už dříve pobývala v Řezně, kam byla poslána na výchovu k obermünsterským sestrám benediktinkám. Po návratu do Prahy založila pro benediktinky klášter u kostela sv. Jiří na Pražském hradě, kde by se vzdělávaly dcery ze šlechtických rodů. Uměla několik jazyků.
       První česká diplomatka. V letech 966 – 972 pobývala v Římě, kam přivedla poselstvo českého knížete, svého otce Boleslava I. nebo bratra Boleslava II. k papeži Janu XIII. se žádostí o založení pražského biskupství. Podle Kosmy byla její cesta zbožnou poutí. Dva roky strávila na studiích v ženském benediktinském klášteře (reformovaného podle clunyjské observance = dodržování) u kostela sv. Anežky v Římě, kde přijala řeholní jméno Marie. Nebyla tam abatyší, jak píše kronikář Jindřich.
       Císař Ota I. Veliký přijel koncem roku 966 do Říma a v jeho průvodu mohla být i česká princezna. V jednání s papežem, dosáhla Mlada založení českého biskupství a založení prvního kláštera benediktinek v Čechách. Papežská bula k založení biskupství a kláštera se nedochovala. Kosmas zapsal text, který byl údajně opsán z listiny papeže Jana XIII. Text listiny je přepis z pozdější doby: Listina se shoduje se stylem papežských bul z 11. století (Urban II. r. 1089), píše o dvou patronech pražského kostela o sv. Vítu a Václavu, které bylo od 12. století. V posledním odstavci listiny použil část z Kristiánovy legendy o Bulharsku. V době, kdy psal Kosmas svou kroniku bylo první carství bulharské v byzantské říši.
      V tomto Kosmově přepisu je napsáno: "Byl pak tento kníže Boleslav II. muž nejkřesťanštější, věřící v obecnou církev, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených, milostivý přijímatel duchovních a poutníků, kostelů Božích obzvláštní zakladatel. Neboť jak čteme v privilegiu kostela svatého Jiří, dvacet kostelů náboženství křesťanskému jako věřící křesťan založil a nadal je všemi požitky, které náleží ke kostelním potřebám, hojnou měrou. Vlastní jeho sestrou byla Mlada, panna Bohu zaslíbená, v svatém Písmu vzdělaná, křesťanskému náboženství oddaná, pokorou nadaná, v hovoru líbezná, k chudým a sirotkům štědrá příznivkyně a veškerou poctivostí mravů ozdobená. Ta se odebrala na zbožnou pouť do Říma a byla tam od otce apoštolského vlídně přijata; pobyvši tam nějaký čas, sdostatek se s mnišskými pravidly seznámila. Naposledy pan papež na radu svých kardinálů, zvláště pak chtě přispěti dobrotivou pomocí novému kostelu, vysvětil ji na abatyši se změněným jménem Marie a dal jí řeholi svatého Benedikta a opatskou berlu. Potom nová abatyše, dosáhnuvši propuštění a požehnání apoštolského, aby přinesla do země české mnišskou řeholi, jela do drahé vlasti se svým průvodem velmi potěšeným.
       Dojeli ke knížecímu hradu Praze a kníže Boleslav uctivě uvítal dlouho očekávanou drahou sestru; i vzavše se za ruce vkročí do knížecího příbytku, kde spolu sedíce dlouho vzájemnými hovory se baví. Ona vypravuje svému bratru o mnohém, co v Římě viděla nebo slyšela paměti a podivu hodného; mimoto mu odevzdala list, od otce apoštolského proň určený, jehož znění bylo toto: ,Jan, sluha sluhů Božích, Boleslavovi, ctiteli víry katolické, apoštolské požehnání. Jest spravedlivá věc dobrotivě sluch nakloňovati k spravedlivým prosbám; neboť Bůh jest spravedlnost, a kdož ho milují, ospravedlněni budou a všecky věci těm, kdož milují spravedlnost Boží, napomáhají k dobrému. Dcera naše, tvoje rodná sestra, jménem Mlada, též Marie, přinesla mezi jinými žádostmi, jimž nelze odepříti, od tebe prosbu našemu srdci milou, totiž, aby s naším povolením v tvém knížectví ke cti a slávě církve Boží smělo být zřízeno biskupství. To my zajisté s radostným srdcem slyšíce, vzdali jsme díky Bohu, jenž svou církev vždycky a všude rozšiřuje a zvelebuje mezi všemi národy. A proto z plnomocenství apoštolského a z moci svatého Petra, knížete apoštolského, jehož jsme, jakkoli nehodní, přece náměstky, svolujeme a schvalujeme a ustanovujeme, aby při kostele svatého Víta a svatého Václava mučedníků povstal biskupský stolec a při kostele svatého Jiří mučedníka aby byl zřízen pod řeholí svatého Benedikta a pod poslušenstvím dcery naší, abatyše Marie, sbor svatých panen.
       Ale ne podle obřadů neb sekty bulharského a ruského národa, nebo dle slovanského jazyka, nýbrž vyvol, zachovávaje raději ustanovení a nařízení apoštolská, k tomu dílu jednoho hodného kněze k libosti celé církve, především v latinském písmě vzdělaného, který by dovedl radlicí slova rozbrázditi úhory srdcí pohanských, pšenici dobrých skutků zasíti a snopy úrody víry vaší Kristu odvésti. Buď zdráv!'
       A ihned, jak bylo nařízeno, podle úrady knížete a abatyše byl kostel svatého Víta určen pro budoucího biskupa, kostel svatého Jiří mučedníka byl však na ten čas dán abatyši Marii, sestře knížete."
       Druhá Kosmova zmínka o Mladě se nachází v kap. XXVI: (Vojtěch) "byv vysvěcen dne 11. měsíce června, jel se svými průvodčími do drahé vlasti, a když přišel k hradu Praze bosýma nohama a s pokorným srdcem, za radostného zpěvu duchovenstva i lidu vsedl na biskupský stolec. Na radu tohoto přeslavného pastýře Vojtěcha a na přímluvu své milované sestry, řečené abatyše Marie, kníže Boleslav udělil dobrovolně z lásky a potvrdil oběma svatou mocí církevních zákonů vše, co podnes má a drží pražský biskup v svém biskupství a oč požádala abatyše, aby bylo dáno darem nebo k užívání jejímu klášteru." (Kosmova kronika česká. Přel. K. Hrdina a M. Bláhová. Praha: Svoboda, 1972, s. 41n., 45). (kap. XII.).
       Po návratu do Prahy se stala abatyší svatojiřského kláštera benediktinek na Hradě (1142 vyhořel, zrušen Josefem II. v r. 1782).
       Mlada, jako abatyše Marie, s sebou přivedla řeholnice z kláštera od sv. Anežky v Římě. Po své smrti pohřbena v kapli Panny Marie, později přesvěcená jako kaple sv. Anny, která sloužila jako kapitulní síň pro slavnostní události v klášteře: volba abatyše, konání slibů a další.
       O první české řeholnici se zmiňuje také písař Letopisů hradišťsko-opatovických: "L. p. 957 zemřel Boleslav, bratr sv. Václava, dne 15. července, jehož následoval syn jeho, Boleslav Zbožný. Jeho sestra Mlada přijavši změnou jméno Marie stala se první abatyší kláštera sv. Jiří; Dětmar pak učiněn prvním biskupem kostela Pražského." (FRB II., s. 387).
       Další připomínka o Marie-Mladě je v Dalimilově kronice ze 14. století: "Sestra jeho panna Mlada / ta bieše božie cti velmi ráda, / ta jide do Říma po kniežeciej drázě / i doby biskupstva na Prazě, / ta zákona svatého Benedikta do Čech přinese, / k svatému Juřiu mnoho panen snese." (FRB III, s. 65). "Jeho (Boleslava) sestra panna Mlada / žije v bázni boží blaze, / s průvodem svým v Římě žádá, / aby papež zřídil v Praze / biskupství. Pak v Čechách šíří / benediktský řád a panny, / jež jsou Bohu odevzdány, / sezve ke svatému Jiří. (Kronika tak řečeného Dalimila. Ze staročes. orig. přel. M. Krčmová, přebásnila H. Vrbová. Praha: Svoboda, 1977, s. 61: Vyprávění o Boleslavu Štědrém/.) Breviář abatyše Kunhuty (1302-1321) má 9. únor jako Pamětní den Mlady.
       O sv. Mladě napsal i Karel IV. v legendě o sv. Václavu, kronikář Přibík Pulkava z Radenína, opatovický opat Neplach a Jan Marignola. Od  15. století o Mladě psal Aeneas Sylvius Piccolomini (pozdější papež Pius II.), Václav Hájek z Libočan a Bartoloměj Paprocký. Úcta věřících přiřadila svatou Mladu k českým světcům Václavovi, Ludmile, Vojtěchovi a Prokopovi.
       Mantovský benediktin Arnold Wion z Belgie ve 4. knize díla Lignum vitae - Ornamentum et decus ecclesiae (Strom života - ozdoba a důstojnost církve) z roku 1595 mezi královskými dcerami v benediktinském řádu (Filiae Regum Sanctimoniales et Sanctae certae professionis) napsal svatá Mlada nebo Milada  (S. Mlada seu Milada).
      Abatyše Kateřina Febronie Šmídová (Šmidlová?) ze Šternfeldu byla horlivou ctitelkou abatyše Mlady. Jako blahoslavenou ji poprvé uvedl Jiří Bartold Pontanus v Bohemia Pia (Čechy zbožné) roku 1608. Roku 1652 byla v Praze vydána kniha k poctě Panny Marie Staroboleslavské a českých patronů. Vynikající české ženy jsou uváděny v abecedním pořadí: Anežka, Amabilie, Benigna, Mlada, Vojslava a Zdislava. Úcta (kult) sv. Mlady se v baroku rozšířil i do ciziny, zásluhou německého benediktina Gabriela Bucelina Germania Sacra (Augsburg 1655), a francouzského benediktina Jeana Mabillona (Acta Sanctorum O.S.B, Paris 1685). Jezuitští svatopisci (hagiografici) zv. Bollandisté zařadili v roce 1668 sv. Mladu mezi osoby "opomenuté" (praetermissi) (AASS III, s. 710, Antverpy 1668).
      Jezuita Jiří Crugerius SJ uvedl dva svátky sv. Mlady: 5.5. 971 jako den její obláčky (oblečení do řeholního oděvu), a den její smrti 9.2. 994. V roce 1673, za abatyše Anny Schenweissové z Ecksteina, byly při opravách románské kaple sv. Anny z 12. století (původně zasvěcené P. Marii) nalezeny tělesné ostatky, které byly přisouzeny ctihodné abatyši Mladě. Vzhledem k místu pohřbu šlo o významnou osobu).

       Hrob navštívil císař a král Leopold I., který v té době byl v Praze. Ostatky vyjmul z hrobu pater Vetter SJ a vložil je do truhly a v roce 1675 byly uloženy do výklenku v severní zdi kaple u oltáře sv. Anny. Bohuslav Balbín nesouhlasil se zrušením původního hrobu. Mladu ve svém spisu Miscellaneích z roku 1677 Balbín zařadil mezi blahoslavené, i když oficiálně nebyla blaho(svato)řečena.
       Jan Beckovský napsal "o svatých skutcích, pro které Mladu všichni obyvatelé za blahoslavenou měli." V roce 1733 abatyše Aloisie Terezie Wildmannová dala Mladiny ostatky obléci slavnostním rouchem. Královna Alžběta Kristina (manželka Karla VI. a matka Marie Terezie) dala na lebku položit stříbrnou masku. Ostatky sv. Mlady byly uloženy do prosklené rakve a vloženy do výklenku.
       Císař Josef II. zrušil svatojiřský klášter v roce 1782. Mladin hrob v kapli sv. Anny v kostele sv. Jiří nebyl zničen. Po zrušení kláštera nikdo oficiálně nepožádal o její kanonizaci. Její svátek je 8.2. Tradice klade úmrtí abatyše Marie - kněžny Mlady k 8. nebo 9. únoru roku 994.
       V Čechách je ctěna jako svatá, i když oficiálně nikdy nebyla svatořečena. Česká patronka, v celocírkevním kalendáři je uvedena s titulem ctihodná, od roku 1595 je zapsána v českém kalendáři jako svatá. Atribut: berla, kniha, kostel sv. Jiří, knížecí koruna, řeholní roucho. Od 15. století se používá jméno v její latinské podobě, svátek společně (od r. 1969) se sv. Jeronýmem Emilianim a (od r. 2006) se sv. Josefou Bakhitou, v době národního obrození se používal mužský tvar Mlad, Mladena, Mlada.

 (♣)(╬) Milan sv. 18. 6. /3.10./13. 9. biskup, lat.: Ami Deus = přítel Boží, milý Bohu = Amandus, sv. Amat, Amandus, biskup strasburský, působil jako věrozvěst v Alsasku a v Belgii, + 350, sv. Amandeus z Bordeaux, biskup, žil v 5. století, Amadeus, Amat, Amant, Milena, Miloš

(♣) Milena 24. 1. slovan.: milená, milá, nejmilejší. Jméno se začalo objevovat až začátkem 20. století. Milan

(♣) Milivoj 5. 8. slovan.: mili voj = milý vojskům, zástupům, v českém občanském kalendáři do r. 1989

(♣) Milíč 25. 1. kazatel, Jan Milíč z Kroměříže * 1320, + 28. 6.1374, náboženský myslitel, v letech 1360 – 1362 notář císaře Karla IV.

(╬) Milo sv. 16. 7. biskup, sv. Milo ze Selincourtu, * 1080 Francie, + 16. 7.1159 Thérouanne

 

(♣) Miloslav 18.12. slovan.: milošče, milostě = milostivý, mili v slave = milý a slavný, milovaný. Doslovný překlad původního jména Gracián. Miloslava, Milouš, Miloň, Milota, Milorad, Milan, Mansuet, Gratián, Gracián, Graciána, Tichomír

(♣) Miloslava 17. 2. ženská varianta doslovného překladu původního jména Gracián, který měl dříve v církevním kalendáři svátek. Jedná se o ženskou variantu mužského jména Miloslav, Miloš, Miluše, Graciána, Gracián

 

(♣) Miloš 25. 1. Milota, Miloslav, Miluše, Milan, Amandus, Amadeus

(♣) Miluše 3. 8. domácké jméno Miloslava, Miloslav

 

(♣) Mína 7. 1.

 

(╬) Minias sv. 25.10. mučedník, lat.: minus = zmenšovat, ubývat, méně, málo, sv. Minias, + 250 Florencie, římský voják, popraven mečem, Miniat

 

(♣) Miriam 5.11. Marie

(♣)(╬) Miroslav sv. 6. 3. řeholník, slovan.: mír slaví, něm. fried – rich = mír miluje, sv. Fridrich, opat augustinián OESA, + 5. 3.1175, Bedřich, Friedrich, Fridrich, dán.: Frederik, švéd.: Fredrik, angl.: Frederic, it.: Frederico, maď.: Frigyes (Friděš), Bedřiška, Irenej, Irena, Lubomír, Luboš, Mansuet, Mansvet, Kleofáš, Šalamoun, Pacifik. V občanském kalendáři do r. 1989 Bedřich, Miroslav

 

(♣) Miroslava 5. 4. Miroslav, Bedřiška, Irena, Lubomír, Salome, Šalamoun

(╬) Mláďátka sv. 28.12. mučedníci, (sti. Innocentis Pueri de Betlehem = nevinní chlapci z Betléma), malí betlémští chlapci do dvou let věku, zavražděni na příkaz izraelského krále Heroda, který se tak chtěl zbavit malého Ježíše, aby nemohl být králem místo něho (Mt 2,16-18), podle pravoslavné legendy jich bylo 14.000, ve skutečnosti několik desítek chlapců

(╬) Modest sv. 15. 6. mučedník, manžel sv. Krescencie (chůva sv. Víta), vyučili ve víře a pokřtili Víta, všichni tři umučeni r. 305. V některých životopisech je zaměňován s Modestem z Trevíru.

 

(╬) Modest sv. 24. 2. biskup, lat.: modestus = mírný, klidný, vlídný. Sv. Modest z Trevíru. Stal se trevírským biskupem. Byl velice skromným a starostlivým. + 486 Trevír v Porýní-Falci, v církevním kalendáři svátek v r. 1969 přeložen z 5. 2. Bývá zaměňován se sv. Modestem mučedníkem.

(╬) Modest sv. 24. 2. kněz, sv. Modest Korutanský, iroskotský mnich. Žil v 7. – 8. století v Klagenfurtu v Rakousku. Působil mezi Slovany a se svými čtyřmi druhy založil mnoho kostelů. Je ctěn jako věrozvěst Korutan.

(╬) Modest sv. 24. 2. patriarcha a biskup, sv. Modest Jeruzalémský, + 17.12. 630/ 634, mnich, později se stal jeruzalémským patriarchou a po ničivém vpádu Peršanů obnovil zničené svatyně v Jeruzalémě, pohřben v chrámu Božího hrobu, svátek přeložen v r. 1969 ze 17.12.

(╬) Modest z Korutan sv. 3.12. biskup a misionář, sv. Modest z Korutan, + 3.12. 772 Maria Saal v Rakousku, pocházel z Irska

(╬) Modesta z Trevíru sv. 4.11. abatyše, sv. Modesta z Trevíru a z Öhrenu, + 600, + 4.11.660 Trevír, působila v klášteře benediktinek OSB

(╬) Modoald sv. 12. 5. biskup, sv. Modoald z Trevíru, + 648 Trevír

(♣) Mojmír 10. 2. slovan.: moj mir = můj svět, mír, původně panovnický titul, kníže Mojmír na Moravě sjednotil národ a ukončil boje, + 846

(ש) Mojžíš (sv.) 4. 9. starozákonní prorok, hebr.: mošes = vytažený z vody, egyp.: mesu, moses, moše = syn, dítě z vody, zrozen z vody, vůdce židovského národa, píše se o něm v 2. knize Mojžíšově (Exodus), 2M 2, 1 – 5 M 34, 7. * asi 1330 př. Kr., + asi 1210. Žil za vlády faraóna Ramesse II. (Ramses). Ve východních církvích je ctěn jako velký světec. Podle juliánského kalendáře má svátek 17. 9. pod názvem sv. Bohavidoucí prorok Mojžíš.

(♣)(╬) Monika 21. 5./27. 8. vdova a vyznavačka, řec. moné niké = jediné (stálé) vítězství, sv. Monika, * 332 v Tagaste v Numidii (Thagaste, dnes Souk Ahras v Alžíru), provdána za pohanského manžela, mírností krotila jeho prudkou povahu a dovedla ho ke křtu, matka tří dětí, jeden z nich byl sv. Augustin, za kterého se modlila 18 let, aby se obrátil k víře a mravní obrodě, když byla zoufalá nad životem svého syna, řekl jí milánský biskup sv. Ambrož: „syn tolika slz se nemůže ztratit“, odešla s ním do Říma, pak do Milána, měla rozhodující podíl na jeho obrácení a na tom, že se stal jedním z velikánů světových dějin, na cestě domů zemřela v Ostii, + 4. 5. (4.10.) 387 Ostia u Říma, pohřbena v kostele sv. Augustina v Římě, její syn Augustin napsal její životopis ve své knize „Vyznání“, modlitba byla pro ni velice důležitá součást života, před smrtí prohlásila: „pochovejte mě kde chcete, ale pamatujte na mne u oltáře Páně“, v občanském kalendáři v r. 1950 přeložen na 21. 5., v církevním kalendáři svátek v r. 1969 přeložen ze 4. 5. (na den před svátkem sv. Augustina, 27. 8.), patronka matek

(╬) Morand sv. 3. 6. řeholník, sv. Morand, * 11. století Worms v Německu, + 3. 6.1115 Altkirch ve Francii, benediktinský mnich přišel v r. 1106 na misie v Alsasku, kde velice obětavě působil

(♣)(╬) Mořic sv. 20. 3./22. 9. mučedník, a druhové, lat.: maurus, mauritius = černoch z Mauretánie, maur, mouřenín. Sv. Maurus, Mauritius, pocházel z Théb v Egyptě, + 286/304 Agaun (St. Moritz). Velitel římské (thébské) legie v egyptských Thebách. Po vítězné bitvě při návratu z Galie nařídil císař Dioklecián obětovat římským bohům. Thébská legie se vzepřela a všichni vojáci byli s velitelem Maurem popraveni na různých místech (Exsuper, Gereon, Innocenc, Kandid, Thyrsus, Viktor, Vital a další /10.10.). Podle jiných podání měli popravovat křesťany a když vojáci odmítli, byli sami popraveni. Jeho ostatky a ostatky vojáků z thébské legie našel ve 4. století biskup sv. Teodor, který je uložil v basilice v Agaunu. Tu nechal postavit na místě popravy v r. 380. Později byl přistavěn hospic pro poutníky a zbudován klášter s kostelem sv. Mauritia, okolo kterého vyrostlo město St. Moritz (St. Maurice ve Švýcarsku). V r. 1128 přijali mniši řeholi sv. Augustina. Klášter není podřízen žádnému biskupství, ale přímo Svatému Stolci. V r. 1782 byl opatům udělen hraběcí titul a od r. 1840 titul betlémského biskupa.

    Podle pozdější legendy byl sv. Maur údajně současník sv. Timoteje, který žil v 1. století. Byl biskupem v Efezu a je mu adresován jeden list sv. Pavla, který je součástí Nového zákona. Některé prameny uvádějí, že sv. Timotej zemřel mučednickou smrtí v roce 97. V Remeši nikdy nebyl. Postava tohoto sv. Maura je poměrně záhadná, protože byl přiřazen ze třetího do prvního století. Výjev na relikviáři sv. Maura zobrazuje sv. Timoteje, jak sv. Maurovi žehná. Podle jedné z legend přišel sv. Maur jako duchovní vůdce křesťanské obce v Remeši v noci do vězení, kde byli uvězněni sv. Timotej a další křesťané. Řadu vězňů obrátil na víru a pokřtil je, mezi nimi i sv. Apolináře. Spolu s padesáti dalšími byl pak popraven mečem.

      Remeš měla obrovský význam díky korunovacím francouzských králů v tamní katedrále. Biskup a kanovníci se proto snažili o co největší propagaci svého města a diecéze. Velmi ochotně poskytovali jako dary relikvie svých světců. Díky tomu se ostatky sv. Maura a jeho druhů dostaly do benediktinského opatství sv. Jana Křtitele ve Florennes na území dnešní Belgie. Velice vzácný relikviář s ostatky sv. Mauricia je uložen na zámku v Bečově nad Teplou, kde byl v roce 1985 nalezen pod podlahou kaple Navštívení Panny Marie.

       Relikviář sv. Maura má velikost dětského sarkofágu a je ojedinělým dokladem románského zlatnictví mimořádné výtvarné i řemeslné kvality z první čtvrtiny 13. století. Je jediným svého druhu v ČR a jedná se o druhou nejcennější památku v České republice (po českých korunovačních klenotech) a vůbec nejvýznamnější románskou klenotnickou památku uloženou na českém území. Horní část relikviáře má tvar sedlové střechy a celý relikviář je tumbového, domečkového typu o rozměrech 138,5 cm délka, 42 cm šířka, 64,5 cm výška. Bohatou dekoraci tvoří soubor dvanácti reliéfů, 14 sošek z pozlaceného stříbra, drahé kameny a polodrahokamy. Na dřevěném jádře je aplikována bohatá výzdoba ze zlaceného stříbra a zlacené mědi ve formě drobných postav, reliéfů a filigránových prvků, doplněná emailovými a firnisovými destičkami, drahými kameny a druhotně použitými antickými gemami z 200 drahokamů a polodrahokamů, celkem téměř 500 základních kusů. Nejstarší gemy pocházejí z 1. nebo 2. století, jde o druhotně použité antické gemy. Původní dubové jádro bylo při rekonstrukci nahrazeno jádrem z ořechového dřeva. Protilehlé průčelní stěny zdobí asi 25 cm vysoké sošky Ježíše Krista a svatého Maura, svrchní stěny kruhové medailony s výjevy ze života sv. Jana Křtitele a sv. Timoteje. Na každé z bočních stěn jsou v řadě rozmístěny sošky šesti apoštolů. Uvnitř látkou vyloženého relikviáře byly nalezeny kosterní pozůstatky několika osob, textilie různého stáří a provenience, zbytky kůže a stopy dalších biologických materiálů. Ukrývá ostatky několika několika svatých, uvádí se jména sv. Jana Křtitele, Maura, Timoteje a Apolináře. Podle analýz se našly ostatky asi pěti jedinců, byly ukryty v textilních váčcích. Vše bylo nutné obnovit, pro ostatky byly zhotoveny nové schránky.

    Relikviář byl zhotoven v leetch 1225 – 1230 na objednávku benediktinského kláštera v belgickém Florennes pro ostatky svatého Jana Křtitele a svatého Maura, darované z Remeše a uchovávané v benediktinském opatství Florennes v Belgii. Později k nim přibyly ostatky dalších světců. Od svého vzniku byla ostatková schránka předmětem zbožné úcty, pečlivě chráněna v dobách ohrožení kláštera. Zřejmě v průběhu 18. století však jeho stavu přestala být věnována patřičná péče. V roce 1838 zakoupil značně poškozený relikviář od církve vévoda Alfréd de Beaufort-Spontin, nechal jej na své náklady opravit a převézt na své tehdejší sídlo na Bečov nad Teplou.

     Po druhé světové válce museli Beaufortové zámek opustit a relikviář ukryli pod podlahu hradní kaple Navštívení Panny Marie (sv. Petra). Zde zůstal zapomenut 40 let, až do 4. listopadu 1985. O jeho koupi se začal zajímat americký podnikatel Danny Douglas v Rakousku, který ho měl získat pro hraběte Bedřicha Beauforta. Douglas nabídl československé vládě 250.000 dolarů (10.000.000 rakouských šilinků). 5. listopadu 1985 byl relikviář na základě tajemných indicií podnikatele Dougalse objeven českými kriminalisty vedenými Františkem Maryškou. Protože Beaufortové spolupracovali za války s nacisty, neměli šanci po roce 1989 žádat o majetek zpět.

 

 

 

     Když relikviář kriminalisté v roce 1985 lety nalezli, byl velmi poničen. Relikviář byl zkorodovaný, s uhnilým dnem a odpadanými figurami apoštolů. Zkáza pokračovala několik dalších let v nevyhovujícím trezoru ministerstva kultury. První tři roky trvalo, než odborníci přišli na to, jaké technologie mají při obnově použít. Nebylo jednoduché ani určit, jak relikviář má vlastně přesně vypadat, nebyly známé jeho původní rozměry ani gesta a atributy sošek. Nejnáročnější bylo restaurování sošek, které byly vytvořeny technologií zapomenutou už ve středověku. Restaurátorům v práci velmi pomohlo, když našli ve fotoarchivu v německém Marburgu snímky relikviáře ze 30. let. Mohli si tak ověřit rozměry předmětu i vzhled sošek. Restaurování této na našem území jedinečné umělecké památky začalo v roce 1990 a trvalo deset let. V listopadu 2000 ji pak mohli poprvé lidé spatřit na výstavě na Hradě. Podruhé byl relikviář vystaven na Hradě 24.11.2010 – 27. 2.2011 v sousedství kopií českých korunovačních klenotů, které byly vystaveny ve Staré sněmovně vedle Vladislavského sálu. Na druhé straně Vladislavského sálu byl model bečovského zámku. Relikviář sv. Maura je jednou z nejcennějších památek v Čechách, přestože nemá žádnou vazbu na české dějiny.

  Patron savojského rodu v Itálii. V českém občanském kalendáři přeložen v r. 1950, zrušen v r. 1989, v některých kalendářích je svátek uveden pod názvem „Mučedníci thébské legie“, Maur, Mauritius, Mauricius, Moric, Móric, Moris, Móritz, Moritz.

(♣) Mstislav 19.12. slovan.: msti slav = slaví pomstu, pomstychtivý

(╬) Mucien bl. 30. 1. řeholník, bl. Mucien Maria Wiaux, křestním jménem Ludvík Josef, * 20. 3.1841 Mellet v Belgii, + 30. 1.1917 Malonn v Belgii, v 15 letech vstoupil do řádu Školských bratří FSC, až do konce života byl činný v koleji sv. Berthuina v Malonne jako učitel, za 1. světové války byla jeho zásluhou kolej uchráněna likvidace, 263. papežem ct. Pavlem VI. beatifikován 30.10.1977

(╬) Mučedníci sv. 24. 8. mučedníci, lat.: massa = měkká hmota, candidus = bílý, měkké bílé vápno, sv. mučedníci v Massa Candida,, + 255 Utice u Kartága v Tunisu, podle legendy jde o několik set křesťanů, kteří byli vhozeni do jámy s páleným vápnem, protože nechtěli obětovat modlám

(╬) Myron sv. 17. 8. mučedník, řec.: myronós = plačící, uplakaný, sv. Myron, kněz, umučený za císaře Diokleciána, + 250, Myrón

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA