Stalo se v Římě
(Nina Svobodová, 1970)
Svatopetrská basilika zářila světlem. Křesťanský svět slavil o této neděli svátek svatého archanděla Michaela. Předního bojovníka proti zlu a patrona těch, kteří odchází na věčnost.
Do brány basiliky vstupoval liturgický průvod, objevily se berly a mitry biskupů, poslední vstupoval Svatý Otec Jan XV. Za chorálního zpěvu usedl na svoji katedru. Papež, který už deset let řídil plavbu Petrovy lodi Církve neklidnou dobou.
Ve svatopetrském chrámu se shromáždili ke mši. Má ji sloužit jeden z biskupů, který se loučí s Římem. Odchází na sever za Alpy, do země zvané Bohemia. Neloučí se snadno, v Římě na Aventinu přijal roucho řádu svatého Benedikta a cítil se šťastný. Vědělo se, že je knížecího rodu, hned za rodem panovníka, ale že s ním byl panující rod ve sporu. Římanům je těžko se vyznat ve spletitých záležitostech zaalpských cizinců. Před několika měsíci přišlo pro biskupa poselství z jeho vlasti, na návrat naléhal i Wiligis, jeho arcibiskup v Mohuči, rozhodl i papež a nezbývá než poslechnout.
Biskup přistoupil k oltáři. Byla v něm zvláštní síla soustředěnosti. Většina ho znala jako biskupa Adalberta, ale to bylo jeho jméno biřmovací. Křestní jméno měl ten biskup velmi nesnadné k vyslovení i zapamatování, ale v jazyku jeho země znamená „těšitel vojska“. Po biskupově boku stál u oltáře kněz s tváří podobnou tváři biskupa a nikdo z věřících nebyl na pochybách, že jde o jeho bratra, kterého znali pod jménem Gaudentius. Také jeho české jméno bylo pro Italy snadněji vyslovitelné, jmenoval se Radim.
Hlas biskupa zněl jako zvon, jasně a zvučně, modlitby se střídaly se zpěvem. Papež Jan XV., Říman, který byl vzdálen slovanské citlivosti neměl nikdy k biskupovi velkou náklonnost, ale dnes cítí sympatie k tomu, kterému přikázal se vrátit do své diecéze. Papež věděl víc o té zemi, než se vědělo v Římě. Ta země sousedí s Německem, pražské biskupství patří arcibiskupství mohučskému. Rod biskupa je příbuzný i s císařským rodem, jeho babička Adilburga byla německá princezna. Biskup je bratrancem slavné abatyše Marie Mlady, která přišla do Říma a vymohla na tehdejším papeži Janu XIII. svolení k založení pražského biskupství a kláštera benediktinek.
Knížecí dcera, vzdělaná v jazycích i Písmu Svatém. Mírnila napětí mezi vládnoucím knížecím rodem Přemyslovců a Slavníkovců, rodem Vojtěcha. Teď je Mlada dva a půl roku po smrti a poměry v Čechách se přiostřili. Roste napětí mezi těmi dvěma rody, do toho nabývá na významu další mocný rod Vršovců. Jsou lstiví, násilničtí a krutí. Biskup Vojtěch je ve své vlasti odmítán, vlastně vyháněn ze země.
Snad by mohl Slavníkovec Vojtěch přece jen dál zůstat v Římě. Třeba na čas, než se poměry buď uklidní, že se mu bude lépe vracet, nebo přiostří a papež ho bude moci nechat v tichu aventinského kláštera. Biskup Vojtěch je poslušný, významný a vzorný kněz.
Papež Jan se ponořil do modliteb, které zněly chrámem. Mše pokračovala, zazněla posvátná slova, proměňující chléb a víno v Tělo a Krev Krista. Biskup stojí u oltáře s rozpřaženýma rukama, jako socha, podobný velkému kříži. Teď by měla zaznít prosebná slova vzpomínky na zemřelé Memento Domine (Pamatuj Pane), ale on mlčí. Zdá se, že se mu zastavil i dech. Je ticho, veliké ticho v basilice nad hrobem svatého apoštola Petra. Lidé čekají, s nimi čekají biskupové, kardinálové i kněží. Čeká i papež Jan, který prolomí to ticho a strnutí jediným, sotva postřehnutelným pohybem. Je určen knězi Radimovi. Přistoupil k bratrovi a dotkl se jeho ruky v porozumění dvojího bratrství. Rodového a kněžského.
Biskup u oltáře se zachvěl, pak zhluboka povzdechl a zkamenělost jeho rysů povolila. Očima se vrátil do přítomnosti a prostorem basiliky zaznělo memento za mrtvé v češtině: „Pamatuj Pane na své služebníky, kteří nás předešli se znamením víry a spí spánkem pokoje. Pamatuj hlavně na ty, kteří padli v násilném a vnuceném boji. Přepadeni, povražděni, zákeřně ubiti.“ A zaznělo ještě několik českých jmen, Italům i papeži těžko vyslovitelných. Ta jména biskup pronesl zpaměti. Radim se po něm podíval, ale biskup pokračoval v latinské bohoslužbě.
Když po poslední modlitbě odešel papež v průvodu biskupů a kněží do sakristie, položil Jan ruce na ramena Vojtěchovi.
„Biskupe Adalberte, co se ti dnes přihodilo? Viděl jsi něco, co ostatním zůstalo skryto? Kdybychom neznali tvou hlubokou zbožnost, řekli bychom, že jsi byl duchem někde daleko.“
Biskupovy oči se setkaly s pohledem papeže a ten v nich uviděl veliký smutek a slzy.
„Svatý Otče, viděl jsem Libici, sídlo našeho rodu, zasaženou včerejším bojem, dobytou nepřítelem. Včera, na svátek svatého Václava, byli pobiti v nerovném boji. Pohřbíval jsem své bratry Spytimíra, Pobraslava, Pořeje a Čáslava s jejich dětmi a manželkami.“ Poslední slova Vojtěch jen zašeptal.
Papež Jan XV. mlčel. To, co slyšel, bylo ohromující a těžko pochopitelné. Stálo to na opačném pólu chápání, vymykalo se to řádu věcí, ale bylo to mezi nimi. To musela být bilokace, zdvojení. To není možné odbýt ani odmítavým gestem, ani utěšováním.
„Vracíš se do vlasti, biskupe Adalberte, sám se přesvědčíš, co se tam stalo,“ řekl papež a k svému údivu pronesl slova, která by před chvílí neřekl: „Ne, My sami vyšleme ihned rychlého posla do Čech. Ať se na místě přesvědčí, co se tam děje. A kdyby skutečně Bůh dopustil, co říkáš o svém domově a svých bratřích, pak jsi volný. Můžeš jít, kam tě povede Bůh a služba Jemu. S poslem se sejdeš u kněze arcibiskupa v Mohuči.“ S požehnáním pro přítomné, odcházel papež z basiliky.
Rozcházeli se i biskupové a kněží. Biskup Vojtěch odcházel ven s bratrem Radimem a oba mlčeli. Konečně Radim prolomil mlčení. „Promiň, Vojtěchu, že tě ruším, ale máš jen jednu biskupskou rukavici. Přede mší jsi měl ještě obě dvě.“
„Vím Radime.“
„Snad zůstala v sakristii, nebo v basilice, půjdu se podívat.“
„Nechoď Radime. Nenajdeš ji!“
„Ale je to vzácná rukavice, dar abatyše Mlady...“
„Vím, a lem vyšívala teta Přibyslava, kněžna blahé paměti. Nechoď Radime, není tam!“ Pak se požehnal se křížem. „A nyní na cestu Radime, jak chce Bůh!“
Ještě toho dne opustil biskup Vojtěch-Adalbert Řím. Následován Radimem a několika přáteli, vydal se na severozápad. Přes Francii a Německo došli do Mohuče.
„Otče biskupe, přišli za tebou poslové, přijmeš je?“ Sluha mohučského arcibiskupa se uklání v pozdravu. Biskup Vojtěch zvedl oči od knihy. „Uveď je prosím.“ Za chvíli sluha uváděl do biskupovy komnaty dva muže.
Jeden byl vyslanec od papežského dvora, druhý byl Vojslav, syn vladyky z Polabí. Vojtěch se zaradoval. V těchto dvou mužích bylo to, co měl nejvíce rád, Řím, s kterým se rozloučil, i Čechy, které ho vyháněly a kam se měl vrátit.
Vojtěch začal v latině: „Carissimi mei, scio quid vis dicere. Domus Slavnicus iam non est (Moji milí, vím, co mi chcete říci. Slavníkův dům už není). Ale já jsem opravdu pohřbíval své bratry a byl jsem na Libici.“ Poslední větu pronesl v češtině. Papežský posel sice tomu jazyku vůbec nerozuměl, ale poznal z biskupova hlasu, že zná předem obsah poselství. Začal pečlivou latinou líčit cestu, ze které se vrátil. Vojslav ho po chvíli přerušil: „Otče biskupe, máš pravdu. Libice podlehla přesile. Vtrhlo na ni knížecí vojsko s tichým souhlasem knížete Boleslava. Už v pátek o vigilii svatého knížete Václava. Bojovali i ve svatém dnu našeho Dědice, svatého vévody Václava. Obránci bojovali statečně, ale útočníci měli převahu. S tvými bratry zahynuli i jejich ženy a děti. Zůstali jste na živu jen ty s Otcem Radimem a vladyka Soběbor. Ten byl na návštěvě v Polsku u Boleslava Chrabrého.“
„Z celého rozvětveného rodu jen tři. Poslední Slavníkovci,“ zašeptal Radim a potlačované slzy dusily jeho slova.
„Z hlubin volám k tobě Hospodine, Bože můj,“ Vojtěch vztáhl ruce k modlitbě.
„A byli pohřbeni? Kdy a kterého kněze jste zavolali? Jak jste je pohřbili?“ V Radimově otázce se skrývala úzkost. Vojslav pokračoval: „Přece jen se vojáci neodvážili odepřít mrtvým křesťanský pohřeb. K okolním dvorcům byli vysláni rychlí poslové, ale i tak jsme všichni přišli po pohřbu.
Jen věrní z blízkého okolí se shromáždili k poslední službě. Ale... oni tvrdili, že tě, Otče biskupe, viděli před oltářem a u hrobu. Nedovedu to říci, ale, že tvá postava stála nad spáleništěm. A toto ti přináším z Libice, poznáváš?“ Při posledních slovech vyndal zpod pláště bílý šátek. Pozorně a opatrně ho rozbalil a podával Vojtěchovi jednu biskupskou rukavici.
Radim vykřikl údivem, úžasem a překvapením. Vojtěch se zlehka usmál. „Poznávám Vojslave, dar veliké abatyše Mlady. A zde ta výšivka na lemu je práce blažené kněžny Přibyslavy.“ Vzal rukavici, políbil vyšitý křížek a podal ji Vojslavovi. „Vracíš se do Čech, milý Vojslave, na Polabí. Odevzdej moji rukavici v Boleslavi do chrámu. Snad bude tam, kde byl zabit svatý vévoda Václav, místo i pro památku zabitých z Libice. Odevzdej ji od hrobu povražděných Slavníkovců jako pokorný pozdrav poutníka, který už nemá domov.“
Obrátil se na papežského posla se skvělou latinou: „Milý spolubratře, vyřiď Svatému Otci papeži Janovi, že podle jeho laskavého svolení jsem od této chvíle volný. Moje cesta už do Čech nepovede. Ponesu světlo evangelia k Baltu, půjdu k přinést světlo Božího Slova pohanským kmenům.“
Vojtěchova ruka se zvedla k požehnání nad hlavami klečících poslů.